BiatecRace2016 - štafetový závod z Valtic do Prahy
Štítky:
BiatecRace2016 | běh | štafeta
Je úterý, dva dny jsem se skoro nepohnul. Bolí mě nohy... nevím, jak se vyhnout schodům, které na mě čekají cestou do práce….
Podobné myšlenky má asi většina přátel, se kterými jsme o víkendu zakusili dobrodružství jménem Biatec Race 2016.
Přesně před rokem jsme poznali kouzlo štafetového běhu z Valtic do Prahy. Tehdy ještě pod názvem Lidový běh. Pamatujete? Ze všech koutů republiky jsme už dlouho před závodem naháněli běžce nebo alespoň nadšence, kteří byli ochotni pořádně máknout a být součástí super party, která TO dokázala. Vznikl tým LazyTrail. Do té doby byl tento název spojen s výlety do přírody...na kole, pěšky, do hor, za nejbližší kopec. Od loňského podzimu jsme i LazyTrail, tým, který se výzev nebojí ;)
Loňský štafetový běh nás zastihl celkem připravené a ve formě, takže jsme si sáhli na celkové druhé místo. To ale není samozřejmostí! Letos jsme se poctivě připravovali, každý trénoval jak mohl a pomalu se blížil den D. Na co jsme malinko zapomněli, byly strasti spojené s organizací většího počtu lidí. Je to tak! Jakmile je v týmu více než jeden člověk, je zaděláno na malér. Tenhle onemocní, tenhle nemůže, támhleten jede na služební cestu... to už bych opakoval loňské strasti spojené s organizací. Letos, jsme to ale podcenili a konečnou podobu tým dostal až necelé dva týdny před závodem. ´Bylo nás 7 statečných, kteří absolvovali minulý ročník a zůstail v týmu i letos. Ostatní, buď prověření VltavaRunem nebo společnými známými, nastoupili rovnou na startovní čáru. Malinká komplikace..pravda. Chtěli jsme to posunout dál a na start nastoupit v jednotných týmových dresech. Jistě, se jménem na zádech. Díky dobrým vztahům a ochotě kamarádů z AtexSportswear jsme se dva dny před závodem do vysněných dresů oblékli!
Na start 345km dlouhého závodu jsme se postavili v 11:30. Překvapilo nás to, protože jsme minulý rok startovali v 8. Tak alespoň k něčemu ty lepší časy jsou, člověk se může vyspat ;) Každý se svým malým osobním cílem jsme vybíhali do prvních úseků. Někdo s nedostatkem červených krvinek (dárce krve), někdo s nedostatkem naběhaných kilometrů, jiný se žaludečními potížemi. Ale všichni spolu a všichni vyhecovaní!
Na prvních úsecích padaly osobáky!
Hlavně nepřepálit první úsek. To jsem si říkal ještě den před startem a v autě jsme o tom vášnivě debatovali. Chce to začít rozumně a pak klidně přidat ke konci, když zbydou síly. Jistě! První tři kilometry pod čtyři a tepovka někde nad úrovní drátů vysokého napětí, které vedly přes pole. Nebyl jsem sám, kdo to napálil. Ještě přede mnou se vybičovala kapitánka a na posledním kilometru ze sebe vyždímala snad úplně všechno. Zasloužený osobáček... Co s člověkem udělá parta týmových kolegů v dálce před sebou...navíc když vám někdo vyběhne naproti, tak přidáváte i když nechcete. I když není z čeho... Michal i s lehkým zraněním stehna letěl jako vítr a ostatní taky nezaháleli. Blížila se první velká předávka, kde jsme mohli chvíli odpočinout a dopřát si oběd. Vzpomněli jsme si, že jsme se tu minulý rok koupali v jendom starém náhonu. Parádní regenerace...veselá...
Se setměním jsme dokončovali poslední úsek první třetiny. Jirkovi, který byl v týmu nováčkem, tuhle zkušenost nezávidím. Cestou ho několikrát zastavily žaludeční potíže, ale nakonec svůj úsek zdolal. Dobře Jirko!
V noci to jde rychleji!
Jakub vyběhl na první noční úsek a mohl se přesvědčit, že to po tmě a na druhém úseku jde opravdu rychleji než ve dne na prvním. Nevím čím to je, ale rozdíl je měřitelný. I když jsme běželi těžší kopcovité úseky, časy byly srovnatelné s těmi z denních rovinek. Noční úseky jsou fajn. Je to nová zkušenost, kterou vám může okořenit blikající světélko v dálce před vámi.. .funguje jako magnet a nechápete, kde se to ve vás bere, když se k němu přibližujete. Je to jako když před sebou má chrt zajíce...
Těšili jsme se do spacáků.. Po půlnoci jsme předali zpátky kolegům z druhého vozu a namířili si to do Tábora, kde jsme se rychle osprchovali a zalezli do spacáků. Dvě hodiny ráje... špunty do uší, jinak se v tělocvičně plné neustále přicházejících a odcházejících závodníků spát nedá.
Jsme -1
Běžci druhého vozu dokončovali svoje noční úseky a Pepa, který má ze všech nejdelší nohy, vyfasoval jeden bonusový. Jirka se totiž z večerní nevolnosti nevzpamatoval a odstoupil ze závodu. I tak Jirko díky za práci odvedenou na 1. úseku! Pepa dokulhával svůj úsek do Tábora a moc rád předal Jakubovi, který vyběhl do ranní mlhy. Vběhli jsme do poslední třetiny.
Jestli o druhém úseku platí, že jde rychleji než první, pak k tomu třetímu lze jen těžko hledat dostatek slušných výrazů. Nohy už tuhnou, spánek chybí, únava stoupá. Tepovka ne a ne šplhat nahoru a cíl ještě daleko. Jeden po druhém jsme si ukusovali ze svých posledních kilometrů a každý je prožíval jinak. Někdo trhal asfalt v Prčicích, jiný sbíral křeče, které nechávali ostatní u cesty. Někomu se cestou zjevovali divocí koně a jako fata morgána prchali cestou kupředu...to jsou ty třetí úseky...
Poslední velká předávka, 13 minut na bednu
Vbíhali jsme do svých třetích úseků a dva z nás tušili, že nebudou poslední. Zbývalo rozdělit dva úseky po Jirkovi a dlužno dodat, že byly na morál. Nakonec to šlo... Když je dostatek motivace, nejeden unavený závodník v sobě najde síly, o kterých si myslel, že je vůbec nemá!
Ještě na poslední velké předávce jsme doufali v takzvanou bednu. Na třetí místo nám chybělo 13 minut, ale taky dost sil. Všichni jsme na trati nechali maximum a konečné 6. místo je pro nás skoro tak cenné jako úžasná atmosféra, která nás celým závodem provázela.
Přátelé, kamarádi, příští rok vám ty medaile určitě přivezeme ;)
Organizátorům patří dík za dobrou práci a týmu za super výkony a spoustu legrace!
Na vlastní kůži zažili: Lucka, Adélka, Verča, Jaňula, Michal, Jakub, Jirka, Petr, Pepa, Karel, Jirka, Vítek