Bludný Kruh – Železné 2015 – orientační cyklistický závod dvoučlenných družstev.
Štítky:
MTB | závod | orientační
Co si představíte pod pojmem „pohodový“? Procházku rozkvetlou loukou, povalování se u bazénu nebo snad grilování a trochu pivka? Přátelé, pokud je výraz „pohodový“ spojen se slovem „závod“ a čirou náhodou v okolí Tišnova, bude to především dřina! O tom, že orientační závod horských kol není jen o cyklistické zdatnosti, ale také o orientaci v terénu, se při letošním ročníku Bludného kruhu přesvědčilo 28 dvojčlenných týmů, které se rozhodly pokořit neznámou trať.
Start i cíl zvolil organizátor v obci Železné, kde cyklistické nadšence uvítalo zázemí tamního sportovně kulturního areálu na Horce. Odtud mířila cesta rovnou do kopce na Stanoviska. Tam jsme po prvním checkpointu velmi rychle ztratili správný směr a tím i průběžné čelní příčky. „Příště to chce víc koukat do mapy. Jinak se zbytěčně honíme“. Smutné je, že jsem správnou odbočku znal a touto cestou mockrát jel :). Byla to modrá značka směr zřícenina hradu Trmačov, kde nás čekala další kontrola. Z Trmačova jsme pak nabrali směr Unín a Rohorec. Cestou jsme si nepatrně zajeli díky špatně rozeznané odbočce. Maličkost...
Z Rohozce jsme chtěli jet lesní cestou kolem potoka a pohodlně tak nastoupat potřebné metry k další kontrole, která vyhlížela do polí nedaleko obce Rašov. Opět minela, tentokrát kilometrová a pořádně z kopce. S pokorou jsme se vrátili na místo správné odbočky a krásným starým lesem jsme za skřípění zubů a špatně promazaných řetězů dojeli na zelenou turistickou značku vedoucí přímo k Rašovu. V lese se nám z dohledu ztratil tým The Flying Brothers, se kterým jsme doposud jeli. Zato jsme dojeli před náma jedoucí kluky M&М a hned jsme jim ukázali záda. Jakmile jsme přijížděli na rašovskou kontrolu byli zase před náma. Jak to?! Kluci se v mapě vyznali. Vzali jsme si z toho ponaučení a dávali si na podobné nenápadné odbočky větší pozor. Další kontrola? Rozhledna Babylon u Kozárova. Pro mě osobně nejtěžší úsek závodu. Kousek za vesnicí odbočila cesta do lesa a po chvíli se změnila v pěšinku vhodnou pro celoodpružené bicykly. Na pořádně pevném rámu byly kilometry kořeňačky doslova utrpením. U rozhledny byl další checkpoint a jak jsem se později dozvěděl, tak i občerstvovačka. Protože jsme ale dojeli několik týmů, které se zrovna občerstvovaly, pokračovali jsme hned v cestě. Kluci z týmu M&М na nic nečekali a jeli s náma.
Pak následoval nejkrásnější sjezd údolím Kozárovského potoka (po modré) až do Lomnice, kde na kontrole s pořadovým číslem 5 čekal kamarád od nás ze vsi. Na tomto checkpointu jsme zjistili, že tým AlMa, který jsme zde dojeli, drží průběžnou druhou příčku a to nás strašně nakoplo! Na další cestu jsme se vydali s nepatrným rozestupem. Kam jinam než na 702m vysoký Sýkoř! Další checkpoint byl totiž kousek za vrcholem nejvyššího kopce v širokém okolí. Cestou vzhůru nám dámský tým AlMa poodjel. Chvíli jsem používal kolo jako vycházkovou hůl, ale nikde ani muk!
Těsně pod vrcholem jsme naposledy potkali suveréně vedoucí tým Stréci, kteří závratnou rychlostí pospíchali na následující kontrolu. Na vrcholku jsme se pak potkali ve stejné sestavě jako v Lomnici. Rychlá orientace v mapě a pak honem dolů. Další kontrola nás čekala na Vinohradě nedaleko Křížovic. Kudy to ale vzít? Jedna cesta zakázaná, druhá komplikovaná. Rozhodli jsme se překřížit žlutou turistickou a co nejpříkřejím sjezdem dojet do Křeptova. Správnou odbočku jsme sice trefili, ale... Ne vždy když něco končí, něco jiného začíná...Pokud nemyslíte hustý lesní porost na konci cesty. Padlo pár jadrných výrazů a změna směru na skalky PP Míchovec. Tam jsme na chvíli potkali žlutou, kterou jsme pak zase ztratili.
Můj týmový kolega Louka popsal trasu závodu asi takto: „pokud to jde, tak po skále, pokud ne, tak přes křoví nebo ostružiny, pak polomem a po hřebeni bez cest.“ (silně cenzurovaná verze věty pronesené cestou ze Sýkoře do Křeptova). Nemuselo to tak být. Každý si cestu volil podle vlastního uvážení.
Ta naše nakonec opravdu vedla přes Křeptov do Křížovic a odtud na překrásnou louku s vrcholem Vinohrad. Cestou jsme se zase sjeli s týmem M&М, kteří se ale na Vinohradě rozhodli pro svačinu. Nejraději bych na Vinohradě taky chvíli pobyl, ale závod je závod. Potkali jsme i loňské vítěze Kaliňáky, kteří nás neznámo kde předjeli a na Vinohrad dorazili před náma. „Ať vám to jede“, popřál jsem jim, a pak jsme je dlouho neviděli. Na nic jsme nečekali a pustili jsme se dolů cestou okrajem křížovické louky. Jak jsme se později dozvěděli, tak nenápadnou odbočku modré značky některé týmy neviděly a pěkně se tak vypekly. Cesta vedoucí rovně totiž po pár stech metrech končila. Ti rozumnější se vraceli odbočku hledat, ti odvážnější sestoupali prudkým svahem přímo k řece. Naštěstí jsme tudy nedávno trápili nohy při maratonu (viz článek MUM – Moravský Ultramaraton), takže jsme tentokrát neminuli. Do Doubravníka je to sice z kopce, ale člověk si stejně moc neoddychne. Některé sjezdy si svou náročností nezadají s jakýmkoli stoupáním.
Z Doubravníka jsme pak pokračovali na další kontrolu ke statnému dubu na Pláňavách. Mohli jsme jet po zelené turistické, ale naštěstí jsme si všimli, že hlavní cesta na Brno není v zakázaných (přeškrtaná červenými křížky) a tak jsme výrazně ušetřili síly a čas. Hodilo se to, protože jsem začínal pociťovat nástup krize. Cestou do kopce jsem neodolal pokušení a posvačil jsem energetický gel. I to se hodilo. U dubu jsme totiž potkali tým AlMa a začala stíhačka. Pokud se to tak vůbec dalo ještě nazvat. V ostrém tempu jsme sjeli do údolí, odkud jsme pak tempem přímo opačným vedli kola na louku u Huslí. Tam nás čekal další kontrolní bod. Nádherné místo. Nejspíš jsme se měli víc rozhlížet po kraji a naakumulovat krásu okolní krajiny. Po pár metrech pak totiž zmizela cesta v hustém lese a začala další týmová krizovka. Zde bych pouze pípal, takže se posuneme o dva kilometry dál.
Vytušil jsem, že na další kontrole čeká občerstvení (rozhledna Babylón-Kaly). Čekalo a přišlo opravdu vhod. Ani jsme si neužili okolní panoramata. Tým AlMa na nic nečekal a museli jsme na trať (šlapalo jim to opravdu dobře). Od rozhledny do Zahrady je krásný sjezd po lukách. Lépe řečeno mohl být. Ani nevím jak, letěl jsem při pokusu o pravou zatáčku přes řídítka. Přední kolo bylo prázdné a ty tam byly představy o druhém místě. Výměna, byť blesková, zabere několik minut, které se v závěru takhle náročné tratě sjíždějí opravdu těžko. „Ještě se budeme třepat o třetí“ poznamenal Louka. Nepřicházelo v úvahu! Zabrali jsme a křeče nekřeče jsme mířili k dalšímu bodu. Sjezdem po kamenité cestě do Štěpánovic a pak rychlou cyklostezkou až ke Květnici. „Sakra, jak se tam dostaneme?“ Pomalu... Vytlačili jsme a doufali ve vymodlený obsah obálky. „Louko mám ji otevřít?“, „Dělej!“. Byl tam! Na výstřižku z mapy jsme okamžitě rozpoznali cíl, který už nebyl daleko. Rychle do sedel a do cíle. Nevěděli jsme jak na tom jsme, ale věřili jsme. Hned pod vrcholem jsme potkali Kaliňáky a M&M. Bylo jasné, že máme ještě nějakou práci. Po silnici, kousek do kopečka a už jsme si plácali na znamení úspěšné obhajoby třetího místa z minulého roku.
Vím, že je Bludný kruh „pouze“ amatérský závod, ale kdo podobný pocit zažil, jistě pochopí v jakém rozpoložení jsme cílem projížděli.
Nabloudili jsme 71,35km a 1740 výškových metrů. Trasa zde.
Všech 11 kontrolních stanovišť zdolal v nejkratším čase tým Stréci (Petr Šťastný, Pavel Křivý) a se suverénním náskokem zvítězil před druhým týmem AlMa (Alena Mašková, Markéta Kučerová) a třetím Duem Kabanos (Tomáš Trávníček, Vít Šnévajs).
Mé obrovské díky patří Janu Brdičkovi a celému realizačnímu týmu za to, že si ukrojili velkou část svého volného času a připravili pro nás super závod! Děkuji také všem závodníkům, díky nimž se závod může pyšnit označením POHODOVÝ!
Tak příští rok...
p.s. Sorry za kvalitu fotek, fotil je závodní telefon ;) p.s.2 Nevíte někdo jaká byla afterparty?
na vlastní kůži zažil: Vítek, Louka a spousta dalších...