Sváteční Lamberk - aneb hledání trampského svědectví o stavu přírody
Je toho všude plno! Planeta se otepluje, topíme se v odpadcích, v lese nejsou stromy, dochází voda a trempové pomalu nemají co pít. Rozhodl jsem se, že tomu přijdu na kloub a v období mezi svátky jsem osedlal bike. Nabalil jsem nejnutnější proviant, přičemž jsem důrazně dbal na to, abych neplýtval. Z lednice jsem vytáhl pouze potraviny, jejichž expirace by evidentně přišla záhy a vyrazil jsem.
Obohacen štangličkou vyškolené Vysočiny, plesnivým sýrem a odporně starým červeným vínem, nabral jsem směr vlakové nádraží. Zvolil jsem rychlík, jelikož ten zbytečně neplýtval drahocenou elektřinou při nadbytečných rozjezdech v každém poli, kam si kdosi usmyslel umístit vlakovou stanici. Co na tom, že jsem musel vystoupit o dvě stanice dál, než jsem zamýšlel, dnes se chovám ekologicky!
Jakmile jsem vystoupil ve stanici, která původně vůbec nebyla v plánu, zůstal jsem opařen překvapením jako silničáři na D1 když, poprvé zasněží. A teď to přijde! Kde nejlépe zjistit, jak je na tom naše příroda? Mezi jejími stálými příznivci a obyvateli. Jedna z komunit, která má dokonce své muzeum, tedy trampové, obývá prý odedávna údolí řeky Oslavy!
Namířil jsem si to něčím, co připomínalo běžeckou stopu směrem k hornímu toku Oslavy, abych rozvážně a především úsporně našlapoval k dalším a dalším kilometrům. Široká údolí horního toku mají své kouzlo stejně tak jako občasné borové háječky.
Žádná přehlídka kýčů a komerčních výhledů se nekonala, zato jsem cestou do Náměště nepotkal ani živáčka. Říkal jsem si, že je to vážně zlý, protože na Oslavce přece člověk o trampy přímo zakopává, ale oni nikde. Napadlo mě taky, že ještě nezlikvidovali mohutné zásoby vánočních pochutin a aby tyto nemuseli nešetrně likvidovat, obětovali se a zůstali doma konzumujíce sladké přebytky.
Naštěstí jsem v Náměšti u nádraží natrefil na vybraný podnik, kde trampi, zmoženi zřejmě dlouhým putováním krajinou, právě odpočívali. Přátelé, spadl mi kámen ze srdce, jelikož mé snahy nebyly zbytečné. Planeta se tu ještě točí správným směrem a tekutiny rozhodně nedošly! Ještě jsem před odchodem taktně upozornil obsluhu restaurace, ať si ohlídá ohrádku se slepicemi, protože trampové, jak známo, slípkou na ohni nepohrdnou, a pak, posílen pocitem zadostiučinění a lavórem dršťkové polévky, vrhl jsem se střemhlav dalšímu dobrodružství. Musel jsem se vrhat rychle, slyšeli mě...
Jak je to ale v místech, kde je stále příroda přírodou? Odpověď na tuhle otázku jsem chtěl hledat v zařízlém údolí proslulé Oslavky a se sluncem západu jsem se k ní opět vydal.
Cestou jsem několikrát upustil kolo a honem z něj seskočil, to aybch sebral papírek od bonbónů nebo špejle od ledňáčka, které se na okraji zledovatělé cesty zdánlivě povalovaly...
Jaké pak bylo mé zděšení, když jsem dorazil na místo, kde jsem čekal budovu, tedy hrad Lamberk a namísto toho jsem našel ohniště s plápolajícím ohněm?! Protože vím, že "oheň v lese to prej že se se zákonem těžko snese", rychle jsem na něj sypal hrsti sněhu ve staze ho uhasit. Než dodoutnalo poslední polínko, stihl jsem si opéct jen pár koleček salámu. Všechny šlupky jsem samozřejmě sbalil do batohu!
Vysílen zájmem o naši přírodu a znaven zjištěním, že tentokrát v lese trempy nepotkám, upadl jsem rychle do spravedlivého spánku.
Říkám vám, schovávejte si ty boty do spacáku! Komu není z hůry dáno a apatyce nekoupí. Ale může zatnout zuby, sednout na kolo a vidět další pěkná místa!
Pěkně jsem si užil zařízlá údolí, široké louky, příkré svahy a především liduprázdná místa. To je nejspíš univerzální odpověď všem, kteří se mě ptali, proč to dělám a jestli jsem se nezbláznil... a ne, nebyla mi zima.
Na vlastní "promrzlou" kůži zažil Vítek