Zimní hory mají mnoho podob. Od sjezdovek věhlasných lyžařských středisek až po opuštěná zákoutí vedlejších dolin. Tentokrát jsme se vydali tichými, opuštěnými dolinami. Navštívili jsme rakouský Hochschwab.
Výhodou tohoto dvoutisícového pohoří je bezesporu jeho snadná dopravní dostupnost. Cca 150km za Vídní vystoupíte z auta a přímo před nosem stoupají mohutná skaliska tohoto krásného pohoří. Vyrazili jsme klasicky v pátek po práci a kolem osmé večerní jsme pozvolna nabírali první výškové metry. Páteční stoupání nás přivedlo na malebnou loučku na konci doliny Trawiestal.
Časně ráno, někdy kolem desáté hodiny, jsme konečně vyrazili vstříc alpským vrcholům. Každý svým tempem jsme ukusovali výškové metry.
S přibývající nadmořskou výškou přibývala sněhová pokrývka, ale také oblačnost. Dlouho to netrvalo a mračna nás obklopila a spolu s prudkým větrem nám předváděla, o čem jsou zimní Alpy.
Pak to přišlo. Táhlý travers po ledových plotnách už nešel jít bez maček. Jakmile jsme si je chtěli připevnit, jednomu z kamarádů uletěla rukavice. Možná to zní banálně, ale taková „drobnost“ může mít v zimních horách fatální následky. Rukavice se proletěla nějakých 250 výškových metrů a odpočívala na dně kotle zavátého prašanem. Sestup do kotle byl cca 40º svahem. Takže čelem ke svahu, mačky pěkně zasekávat a hlavně neuklouznout. Na dně kotle je už v půli prosince nafoukáno tolik sněhu, že by to stačilo na průměrnou českou sjezdovku. Každý třetí krok tak končil hluboko pod sněhem a pár metrů vzdálená rukavice se zdála býti nedobytná. Podařilo se.
Sestoupali jsme ještě pár metrů na hranu doliny a následně cestou „Graf Meran Steig“ přímo vzhůru k Schiestl hütte. Nevím, jak nás mohlo napadnout, že bude chata, která leží ve výšce 2150m, otevřená. Naštěstí byl otevřený winterraum, a tak jsme mohli přehodnotit plán a přenocovat tam (původně jsme chtěli zdolat travers Hochschwabu a spát na Fleischer bivaku, ale s přibývající tmou a hustou mlhou jsme se rozhodli zůstat). Atmosféru horské chaty kazil snad jen silný zápach ze znečištěných záchodků, které s winterraumem přímo sousedily. Lidi, pokud nejdou záchody spláchnout, což je v promrzlé chatě víc než jasné, nepoužívejte je! Strašný!
Kolem čtvrté se setmělo a tak jsme se zavrtali do spacáků a za chvíli bylo v chatě naprosté ticho. V půl šesté nás ze spánku probudila dvojice slovenských alpinistů, kteří, stejně jako my, hledali vchod do noclehárny. V družném hovoru jsme setrvali do deváté. Slovákům patří dík za to, že nám půjčili vařič. Tuhle maličkost jsme tentokrát upozadili. Byli jsme tak odkázáni na prameny, které byly pochopitelně zamrzlé. Rozpustili jsme si sníh na jednu termosku čaje. Musela nám stačit až do sestupu z hor. Litr vody pro tři chlapy. Dobrá zkušenost, ale nedoporučuji!
Natočili jsme si budíky na 5:30 a kolem šesté jsme už s čelovkami na hlavách a mačkami na nohou stoupali směrem k vrcholu Hochschwab. Teplota byla 5 stupňů pod bodem mrazu, ale velmi silný vítr z ní tvořil nefalšovanou pocitovou desítku.
Se svítáním jsme obdivovali postupnou proměnu barev alpských pohoří. Úchvatné představení.
Vydržet na vrcholku až do východu slunce bylo i pro tak odhodlaný tým moc. Ještě jsme pozorovali jedno přibližující se světélko, které stoupalo feratou po rameni směrem vzhůru. Rozhodli jsme se počkat. Netrvalo mu to dlouho, byl z jiné ligy. Rakouského sólistu jsme poprosili o jednu společnou fotku a pak jsme pospíchali do závětří.
Cestou do sedla k Fleischer bivaku, ve kterém jsme původně chtěli nocovat, jsme se kochali vycházejícím sluncem. Začínal krásný den!
Dál jsme nabrali kurs po hřebeni směrem k Hauselalmu. Úžasné výhledy na Ennstálské, Lavantálské, Ybbstálské a kdo ví jaké Alpy, nás provázely celým hřebenem až k sestupu dolinou.
Postup byl příjemný a jistotu kroků po ledových plotnách podpořily ostré hroty maček. Jeden nevěděl, na co koukat dřív.
Na chatě Hauselalm již otevřeno bylo a před sestupem do doliny jsme se tam příjemně občerstvili. Chata byla v čase našeho příchodu úplně prázdná. Kolem jedenácté dorazili první turisté, kteří si dali jedno kafíčko na horské chatě za cíl nedělní túry. Nevím, čím jsme si to zasloužili, ale nějak jsme se chataři zalíbili a najednou před námi stály tři pohárky s jejich domácím bylinkovým likérem. V tu chvíli jsem litoval, že musím řídit.
S otlačenými palci a bolavými stehny jsme sestoupali zpět do doliny. Poslední pohled na horský masiv a domů…
Putování uzavřelo moudré rozjímání nad mapou a krátké zhodnocení, že to zase jednou stálo za to!
Na vlastní kůži zažili: Vítek, Vévod, Vojta