Lyžníci a Jeseník
Byla tma, taková ta opravdová tma. Pomalinku jsme ukrajovali metr za metrem, ale zbývalo jich ještě hodně. Baterky ve svítilně už vypověděly službu, ale zastavit se a vyměnit je znamenalo, že mě začne být zima. Půjdu bez světla a pokusím se orientovat podle stromů. Šlo to. Čí hloupý nápad to byl? Vydat se do zimních Jeseníků vybaven lyžemi z poloviny minulého století a stejně trvanlivou výbavou? Ještě se ohlédnu, jestli jsou za mnou. Vidím světélko, je to dobrý.
Sako promočené tajícím sněhem, který se na mě nalepil při všech těch pádech do hlubokého sněhu, vlněný svetr nasáklý potem a košile studená, hodně studená. Nesmím stát, budu pokračovat. Dokud půjdu, bude mi teplo. Sníh se lepil na skluznice a bylo velmi obtížné se alespoň občas sklouznout a ulehčit si náročný noční výstup. Kdy už ten kopec skončí? To jsem nevěděl. Zato jsem si přesně vzpomněl, kdy to začalo.
Onoho večera jsme s kamarády vedli hluboký rozhovor na téma: „co je lepší, sněžnice nebo lyže?“. Výsledek byl překvapivě čistě racionální a lyže plnou měrou zvítězily. Pokud tedy mají „volnou patu“. Jinak jsou pro milovníky turistiky k ničemu. Vydat se cestou drahé skialpinistické výbavy však nikdo nechtěl. Tehdy jsem se poprvé usmál při pomyšlení na staré dřevěné lyže.
Ještě téhož roku na podzim jsme myšlenku oživili a započali se organizovat v zimní dobrodružství.
Plán zněl asi takto:
Lyžníci a Jeseník
Jakožto už z názvu událostě vyplývá, bude nám možno podniknout ojedinělou výpravu za vrcholky hor Jeseníku Hrubého a přírodními krásami tamními.
Kdy?
Léta Páně 2015 v měsících sněhem oplývajících (Leden, Únor) v trvání pouti tři dni.
Jak?
Vezmeme si dráhu, a pokud mašinfíra naloží dostatek uhlí, doveze nás oblíbený rychlík v 15:18 z Brna až do stanice Ramsau. Jelikož jsme osoby podobných situací znalé, připravíme se cestou dostatečně na následný temný výstup vzhůru!
Kam?
Dle pokrývky sněhu rozhodnuto bude operatívně. Pravděpodobnými body zájmu zůstávají však vysokohorská sídla Chata Jiřího, Švýcárna, Ovčárna, Jelení hřbet a další. Dle historek fousatých kmetů je cíl pouti této stanoven na Velké Sobiny. V případě nepřízně osudu nebo náležité přízně personálu některého ze zájmových bodů můžeme cíl přehodnotit na Kouty nad Desnou.
Čím je pouť tak nevšední?
Jak z projevu vytušiti lze, bude povinno účastníkům expedice přísných pravidel uposlechnpouti!
Pravidlo č.1)
Vše, i to nejmenší, co bude možno na horalovi pouhým okem spatřiti, bude z dob dávno minulých pocházeti. Na nohou prkénka sekerou širokou a dlátem ostrým opracovaná, v rukou hole ze dřeva asijského malými sněžnými kroužky opatřené, čepice s bambulí vlněnou je z nejlepších a hustě pletený svetr jistě za zimní noci zahřeje. Nezapomeň horale na batoh! Pouze léty ověřené materiály, jakými bavlna a len býti jen mohou, poskytnou udatnému horalovi potřebný komfort. Spát bude možno v oněch nechutných, rádoby moderních zimních vacích, jenž naplněny opeřením ptactva zemřelého jsou.
Pravidlo č.2)
Ten, který sebe na tuto nebezpečnou výpravu jednou přihlásí, nebude nikdy více mužem, pokud z důvodů jakýchkoli svoji účast odvolá!
Není divu, že se nikdo nepřihlásil. Nevadí, je přece září, času dost. Říjen, Listopad, Prosinec, Leden…pánové, pojedeme tedy? Ano a bude nás sedm! To už je pěkná skupinka. Zbývalo doladit několik maličkostí typu: kde vezmeme dřevěné lyže, hůlky, batohy, oděv.Jak už to bývá, to pravé cestovní šílenství, ve kterém všichni na plné obrátky připravují potřebnou výbavu, se strhlo až dva týdny před odjezdem.Někteří navštívili babičky, jiní second handy. U sousedů na půdě se taky něco našlo a prostřednictvím sociálních sítí se podařilo doladit zbytek.
Ještě jedna koordinační schůzka a mohli jsme vyrazit!
Odjezd směr Ramzová ve čtvrtek v 15:18. Setkání na hlavním nádraží v Brně provázely úsměvy a radostná zvolání. Ještě trošku uhlí do kotle a můžeme jet! Cesta vlakem je tím nejromantičtějším způsobem, jakým jsme mohli naši expedici přemístit. Škoda, že jsem s sebou nemohl mít kytaru. Předpokládané pády při sjezdech by asi nepřežila. Ukulele připevněné na čele batohu ji ale důstojně zastoupilo a ve vlaku nuda rozhodně nebyla. Cestou jsme poklábosili se spolucestujícími a nabyli jsme přesvědčení, že nám to náramně sluší.
Jakmile jsme vystoupili v Ramzové, odhalili jsme druhou stránku slušivých kostýmů. Mrzlo, až praštilo, ale vlněné svetry opravdu zahřejí. Nic jsme nenechali náhodě a na chvíli jsme se přiohřáli v nádražní restauraci. Po pár hodinách ohřívání zaznělo „vyrážíme, Šerák je daleko“. Tak se také stalo. Vyrazili jsme k nočnímu výstupu, který jsme zakončili po několika stovkách metrů a ulehli jsme poblíž sjezdovky. Energie jsme sice měli na rozdávání, ale tolik potřebná morálka zůstala sedět někde ve vlaku.
Ráno jsme nazouvali lyže s vědomím, že začínáme sjezdem. Sjezdem k sedačkové lanovce, která nás měla vyvézt až na kopec. Ano, až k takovému kroku jsme se uchýlili. Po zjištění, že je opravdu velká námraza a že horní polovina lanovky nejede, jsme věděli, že se při výstupu přece jen zahřejeme. První defekt v podobě prasklého péra vázání na sebe nenechal dlouho čekat a tak jsme se v postupu malinko zbrzdili. Na chatu Jiřího jsme přesto dorazili kolem jedenácté. Jeden z nás už tou dobou musel bojovat s alternativním vázáním v podobě provázku kolem boty, ale šlo to. Na chatě bylo jako vždy příjemně. I proto muselo zaznít, že nejpozději v poledne vyrazíme do závějí.
Kupodivu jsme plán dodrželi a po poledni jsme stanuli v sedle pod Keprníkem. Všichni lyžníci nazouvali improvizované tulení pásy vyrobené z koberců různého zbarvení. Všichni až na mě. Až jsem se zastyděl, když jsem si uvědomil, že jsem všem kladl na srdce důkladnou přípravu a sám jsem ji tímto zaváháním podcenil. Stromeček. To je technika, kterou jsem musel stoupat na Keprník. Naštěstí to není, Bůh ví jak, dlouhý kopec, a tak, než kolegové pásy nazuli, vytrpěl jsem si stoupání stromečkem a ještě jsem chvíli čekal (byla to dřina). Chvíle to byla nepříjemná, protože na Keprníku snad nebývá hezky ani v létě. Námraza, vichřice a mlha vedly k rychlému ústupu z vrcholku. Tou dobou jsme byli rozděleni na dvě skupinky, z nichž jedna ještě stoupala a druhá zahájila rychlý sjezd do závětří. Tam jsme čekali celou věčnost a tušili jsme další defekt. Stalo se. Stáří naší výbavy se začalo plnou měrou projevovat a o defekty nebyla nouze. Upadený košíček na hůlce, prasklá pružina, utržený pásek přes botu, povolený šroubek, rozedřená bota. Rozhodně jsme se nenudili.
Na všechny tyhle maličkosti však člověk rychle zapomene, když v mírném podřepu míjí sněhem zasypané smrky a příjemně pozvolným sjezdem po hřebínku Červené hory nabývá pocitu, že tohle jsou chvíle, pro které stojí za to žít! Jak už to chodí, trvají takové pocity jen krátce. Travers zmíněného kopce je v poctivých zimních podmínkách velkým zážitkem. Pokud máte na nohách dvoumetrové skočky, je to zážitek k nezapomenutí. Sjezd do Červenohorského sedla to zase vynahradil a komfortně vyhřátá restaurace vpustila další endorfiny do žil.
Občerstvili jsme se dosyta. Snad se dá říct, že jsme se občerstvili natolik, že už jsme ani čerství nebyli. Čekal nás výstup na Švýcárnu a sedlo pomalu přikrývala tma. „Pánové, je sedm. Měli bychom, musíme… „ Nahoře nás čekal poslední do party a toho jsme nemohli nechat o samotě. „Dopít, platit, vyrazit“. Vpadli jsme do tmy a po krátké výtce členů horské služby, které jsme ujistili, že budeme opatrní, jsme se vydali vzhůru. Cestou jsme potkávali opozdilce, kteří sjížděli ze hřebene, kde jistě strávili hezké odpoledne a podle stylu jízdy mnohých z nich i hezký večer u něčeho ostřejšího. Párkrát jsme vytahovali kleště a nýtky, abychom opravili urvané řemínky na vázání, několikrát jsem dopínal lyži, která už vlivem zmrzlých pásků nedržela na noze, ale cíl se blížil. Dlouho jsme se drželi pohromadě, až do doby kdy přišlo prudké stoupání. Tady už jel každý sám za sebe a jen si hlídal, zda se někde vzadu leskne hvězdička kamarádovy svítilny. Toho svého jsem měl pořád na dohled. Chvílemi jsem se zastavoval, abych plně vychutnal atmosféru zimní noci. Stromy přikryté bílou peřinou lemovaly prošlápnutou stopu a někde před námi, už to nemohlo být daleko, jsem tušil cíl. Kde se vzal, tu se vzal, dojel mě lyžník, o kterém jsem si myslel, že je někde na chvostu. Prohodili jsme pár slov a za zvolání vítězných pokřiků jsme nasadili ke sprintu na Švýcárnu. Je zajímavé, kde se v naprosto vyčerpaném jedinci vezme taková spousta energie přesně ve chvíli, když vidí svítící okna horské chaty. Stává se to s železnou pravidelností.
Postupně jsme se scházeli ve společenské místnosti, ale ani po půl hodině jsme nebyli komplet. Ten poslední z nás se cestou potýkal s jedním defektem za druhým. Věřím, že se mu nejelo hezky a vůbec se nedivím, že nám za náš únik pěkně poděkoval. Sorry!
Večírek jak se patří :)
Na druhý den se počasí neměnilo. Jen mraky si na vrcholky kopců dosedly o něco důsledněji. Sem tam nějaké sluníčko jsme zahlédli jen na magistrále mezi Švýcárnou a Ovčárnou, kde se nám podařilo vykouzlit nespočet úsměvů na tvářích protijedoucích lyžařů. Výšlap na Petráky stál za to. Silný boční vítr a viditelnost sotva pár metrů. Dávali jsme si pozor, abychom sebou někde neřízli nebo dokonce nezlomili lyži při přejezdu neviditelných hrbolů. Mlha je prevít. Na Jelení studánce jsme se chvíli ohřáli a vlídně pohovořili s jedinou lyžařkou, kterou jsme na hřebeni potkali. Zde jsme nechali vyniknout tradiční moravskou pohostinnost a slečna odjížděla s úsměvem od ucha k uchu.
Hřebínek k sedlu Skřítek byl k nerozeznání od hřebínku z Petrových kamenů. To proto, že nebylo nic vidět. I tohle k horám patří! Cestou jsme ještě potkali hlídku horské služby, která nabídka jednomu z nás transport do sedla. Nevím proč, ale možná jim jeho pád připomínal scénu z akčního filmu.
Odolal pokušení a do sedla to zvládl po svých. Sjezd byl výživný. Odměnou nám byl dobrý pocit a večeře v nedaleké restauraci. Tamtéž se nám po přímluvě jednoho ze členů mise podařilo sjednat nocleh.
Nikdo z nás neskrýval radost z toho, že jsme zdolali celou naplánovanou trasu ve zdraví a s velkou spoustou zajímavých zážitků. Myslím, že jsme se na dřevěných SKI neviděli naposledy.
Co příště? Krkonoše?
na vlastní kůži zažil: Vítek