V uplynulém týdnu jsem si uvědomil, že když se o člověku ví, že mívá blbý nápady, začne přitahovat ještě blbější nápady ostatních. "Mám takový podpeřinový sen, přeběhnout hřeben Malé Fatry", napsal Marek a mně bylo jasné, jak to dopadne...
Dva dny před výletem jsem začal přemýšlet, co všechno s sebou potřebuji a jak velký batoh se hodí na třídenní poklusávání po kopcích. Třicetilitrový jsem zavrhl prakticky ihned a balil jsem se do dvacítky... paráda, vešlo se tam pohodlně všechno, co nutně potřebuji. Zkusmo jsem se s ním proběhl po zahradě a nastalo velké dilema. Dvacítku na zádech netáhnu! Ale co nechám doma? S pečlivým výběrem vhodných propriet pomáhaly děti, které to řešily podle barev. Ok, tak vážně: sbaleno do 5l batůžku, do kterého se vešel litr vody, 4 müsli tyčinky, sušené maso, kartáček s pastou, šusťákovka, mikina a elasťáky (a pár dalších překvapení). Zbytek na sebe a co se nevejde, nepotřebuju. S obavou, co se stane, když se něco stane a nám bude něco chybět, se stalo, že jsme najednou běželi ze Strečna směrem k hradu.. dlouhý a krásný kopec na chatu pod Suchým nám zpříjemnilo zapadající slunko...
Chata pod Suchým je moje oblíbená! Vždycky se tam něco semele a člověk potká pár zajímavých lidí. Za barem mají kytaru a pokud slíbíte, že ji v 10 vrátíte, ochotně ji půjčí.
Vrátili jsme ji později a ráno se nám nevstávalo úplně dobře...kopec je kopec a slunko na nás nepočká. Vytrpěli jsme si výstup za tmy a první paprsky nás zastihly až na hřebennu za Suchým. Krásné ráno! 
Na Kriváně nás už doprovázela mlha. Škoda...moc výhledů jsme si ráno neužili. Byl jsem moc rád za rozhodnutí vzít jen malý batůžek. Jediné co mně trošku vadilo při klusání po horské pěšince byl fotoaparát, který připevněn na ramenní části popruhu batohu neustále poskakoval dopředu a dozadu. Ještě že jsem pořídil malý Panasonic GF7 a ne jeho staršího brášku, jak jsem chtěl původně. V těchto situacích je každé deko znát.
Nechápu, jak jsme mohli zvažovat, jestli bereme trekové hole! Bez nich bychom asi umřeli..což o to, do kopce to ještě jakš takš jde, ale ty seběhy jsou o stehna. Na chatu pod Chlebom jsme přisvištěli na snídani. Nocležníci právě opouštěli chatu a za pár chvil jsme tam byli prakticky sami... vyhráli jsme tak sázku předchozího večera, kdy nám nebylo věřeno, že plánujeme snídat na chatě o půl hřebene dál. Večer nás čeká zasloužený trest v podobě borovičky zdarma!
Čaj, štrůdl, šošovicová polívka a tři hodiny spánku na lavici před chatou! Slunko se vylouplo zpoza mraků a hezky hřálo.. to bylo moc dobře, neměli jsme co na sebe. Po poledni nás vítal hřebínek za Chlebem a navrátivší se mlha... Klouzalo to až o zem praštilo, a tak jsme se ze Stohu, ze kterého nebylo vidět ani na špičku vlastního nosu, vraceli někteří sjezdem po prdeli (chtěl jsem napsat po zadku, ale čert vem korektnost veřejného projevu ;).
Západ slunce u Chlebu, kam jsme se vraceli na nocleh, už byl zase bez mraků a nabídl krásné pohledy přes okolní hřebeny (vpravo Velký Kriváň).
Na chatě pod Chlebom je taky kytara!! Když k tomu připočítáte několik partiček, ve kterých se najdou šikovní muzikanti, je zaděláno na malér... Tyhle "náhodné" maléry mám rád.
Tři hodiny spánku a vzhůzu na kopec!
Už jen pár skoků a kroků po kopcích a pak po modré kolem Šútovského vodopádu na vlak. Pán Bůh zaplať za trekové hole. Těch několik kilometrů seběhu po kamenité cestě byl zážitek i tak. Nenechali jsme odjezd náhodě a raději pospíchali na šútovské nádraží. Poslední kilometr po frekventované dopravní tepně je rozhodně lepší přitlačit na tepmo a utrpět jej co nejrychleji. Vlak jel za nacelou půlhodinku, takže jsme ještě vstřebali pár slunečních paprsků na peróně a spolu s deodorantem z třídenního poklusávání po kopcích nastoupili mezi ostatntí nadšené cestující... ne, koupel v potoku to fakt nezachrání :D
Byla to dobrá klukovina a jsme zase o zkušenost bohatší. Na tři dny nepotřebujete prakticky nic co by se nevešlo do pětilitrového batůžku. No dobře, tak jsme tentokrát spali na chatách. Příště si to vynahradíme pořádnou divočinou!
Trasa zde.
Na vlastní kůži zažili: Marek a Vítek