Není to tak dávno, co jsem poprvé obul tenisky a vyběhl směrem k lesu. Musím však přiznat, že na mě běh zapůsobil stejně jako na spousty dalších. Uznávám, ač to může vyznít všelijak, že se pohybuji na hranici závislosti a v případě vícedenní abstinence jsem mírně řečeno nervózní. První rok jsem odhaloval nedostatky ve výkonnosti a dostatky v oblasti váhy, které byly mnohdy tak zásadní, že jsem posedával kolem cest a těšil jsem se domů, což bývalo ještě dost daleko… Po pár měsících to začala být opravdu zábava! Nedostatky už neodhaluji, protože to není potřeba a běh si užívám.
Vůbec se tak nedivím, že jsme se při večeři s přáteli o běhání bavili dlouhé hodiny. Každý z nás měl svůj pohled na to, proč „to“ vlastně dělá a jak moc ho to případně baví. Verbálně jsme proběhli snad všechny vedlejší a lesní cesty v okolí a divím se, že nás nezačaly chytat křeče. Do obličejových svalů…:) Postupně jsme v našem verbálním běžeckém výkonu doběhli až do Lomnice u Tišnova, odkud každým rokem startuje početná skupina šílenců s cílem zdolat sedm maratonů v sedmi dnech. Uznale jsme kývali hlavami nad náročností tohoto výkonu a tím jsme si vážně zadělávali na průšvih.
„Zvládli bychom alespoň jeden? Jeden ze sedmi?“ Touto otázkou jsme průšvih dokonali. „To musí jít!“ Několik úsměvů a popíchnutí a plácli jsme si na to!
Měli jsme zhruba tři měsíce, abychom se na maraton připravili.
1.měsíc: „Kdy vyběhneme?“… „Kdy máš čas?“…
2.měsíc: „Jak jsi na tom? Máš někdy příští týden čas na delší výklus?“
3.měsíc: „ Tento týden to moc nevidím, asi už moc nepotrénujeme.“ … „Běháš někdy?“
Takhle jsme se vzájemně zásobovali motivačními maily marně směřujícími ke společnému tréninku.
Byli jsme přihlášení a měli zaplaceno, nešlo couvnout!
Do Lomnice u Tišnova jsme dojeli s více než hodinovou rezervou, a tak jsme si užili společný brífink a osvěžující předstartovní atmosféru. Kolem nás posedávali zkušení ultramaratonci z domácích i zahraničních končin. „Co tady děláme?“ Vzájemně jsme se ujistili, že jsme oba nervózní „jako prase“, takže jsme měli ideální předpoklad něco pokazit. Zbývalo pár minut do startu a bylo třeba všechno znovu probrat, zkontrolovat, rozcvičit, napít, odskočit si a šlo se na TO!
Hromadný start maratonu je úžasný zážitek. Radostné pokřiky zkušených se mísí s nervozitou noviců, ale jedno je společné. Tempo. Sebeodhodlanější nováček, který se ujistil, že poběží pomalu, podlehne společnému startu a vrhne se na více než čtyřicet kilometrů měřící trať bok po boku s ostatními. Tedy lépe řečeno s těmi, kterým stačí.
Přesně tohle jsme udělali. První kopec z Lomnice na Veselský Chlum nám ubíhal pod nohama a tepová frekvence atakovala limitní hodnoty. „Uf, už to bude z kopce. Odpočneme si.“ Tak takhle to taky nechodí. Jakmile jsme ucítili, že se dá běžet rychleji, zrychlili jsme. V rychlém tempu jsme doběhli do Předkláštěří odkud jsme pokračovali na Dolní Loučky. Cesta byla stále do mírného kopečka až ke druhé občerstvovačce. Pak začala stoupat přes Horní Loučky a na asfaltovém povrchu nám začínaly horké chvíle. Cestou jsme drželi ustálené tempo, které bylo rychlejší než původně plánované. Stejně tak jsme drželi konstantní rozestupy mezi námi a okolními běžci. Sem tam nás někdo předběhl a sem tam byl i plný humoru. Jeden z účastníků vtípky doslova plýtval. Obdivoval jsem jeho morálku. Zanedlouho nás vítalo občerstvení ve Skryjích. Vzpomněl jsem na rady zkušenějších a mezi nápoji jsem pokřoupal müsli, rozinky, banán a další dobroty. Hodilo se to! Ze Skryjí cesta nabrala směr vzhůru k obci Jilmoví. Parádní výstup zalesněnou pěšinkou. Z Jilmoví nás čekal méně příjemný úsek. Po náročném výstupu do kopce to byl rozpálený asfalt státní cesty. Naštěstí jen na necelé tři kilometry.
Blížil se pětadvacátý kilometr a nenápadně poukazoval na mezery v přípravě. Chvíli jsme oddechli na občerstvovačce a po ujištění, že to bude následujících 5 kilometrů z kopce, jsme se vydali na cestu. Do Doubravníka jsme se dostali snad setrvačností a uctivě jsme poděkovali za občerstvení na třicátém kilometru. Pak se začaly dít věci. Krásný výstup do Křížovic vede po louce, která si sklonem nezadá s běžnou sjezdovkou. Aby to nebylo tak fádní, seběhli jsme pak do Křeptova. To proto, abychom mohli nabrat ještě více výškových metrů. Na Sýkoř, což je nejvyšší kopec v regionu, jsme se už plazili z posledních sil. Hurá, poslední výškové metry vzhůru a pak občerstvení v Ochozi. Na lavičce vedle občerstvení odpočívali někteří závodníci. Většinou ti, kteří hýřili humorem někde kolem dvacátého kilometru. Nezáviděl jsem jim…
foto: Daniel Orálek (děkuji)
Posledních pár set metrů z kopce a pak už jen přes Lomnici ke škole, kde posedává spousta již odpočatých borců. S kamarádem jsme se vzájemně hecovali, aby nám ten 43. kilometr utíkal co nejrychleji a byli jsme za to náležitě odměněni. V cíli fandili všichni, kteří doběhli před námi a bez ohledu na náš výsledný čas uznale podávali ruce s gratulací k dokončenému maratonu.
Ten pocit, když probíháte cílem, snad nejde popsat!
Zážitek to byl tak silný, že jsem neváhal ani minutu a přihlásil jsem se na další etapu. Měl jsem dva dny na odpočinek, což se zdálo být OK. 4. Tišnovská etapa vedla kolem našeho domu, což jsem prostě nemohl vypustit. Paradoxně se mi „ten druhý“ běžel líp než první. Ale PRVNÍ je jenom jeden.
Už teď se těším na příští ročník a zároveň si říkám: „zvládnu tři?“. Klobouk dolů před všemi, kteří běží 7 etap!
Záznam Tišnovské etapy:
https://flow.polar.com/training/analysis/128402164
Link na oficiální web:
https://mum.ultracau.cz/index.php/cz/
FB události:
https://www.facebook.com/pages/MUM-TMMTR/468628493259410
na vlastní kůži zažil: Vítek