Čím jsou pro mě hory? Zdánlivě jednoduchá otázka, na kterou jsem tentokrát hledal odpověď v pohoří Hrubého Jeseníku.
V pátek po práci bylo nesnesitelné dusno. Kolo jsem měl v kufru auta stojícího před kanceláří a doufal, že si ho nevšimne nějaký nenechavec. Jakmile to jen trochu šlo, nabral jsem směr Vrbno pod Pradědem.
Ještě s večerem se vzdalovalo Vrbno a přibližovaly okolní vrcholky. Paseky mezi Medvědím vrchem a Orlíkem nabídly dostatek krásných míst k noclehu. Dříve tu byl vzrostlý a vlhký les, který je postupně nahrazován mladým porostem. Překvapilo mě, kolik je na rozlehlých pasekách vody a kde všude lze namočit boty. Pramení tu několik potoků, z nichž nejsilnější je asi Šumný. Se setměním se rozezpívaly žáby a k vidění bylo několik siluet vysoké zvěře. Po několika pohledech směrem k západu, kde ještě skomíralo slunce, jsem beznadějně usnul. Byl to dlouhý den.
Ráno jako z pohádky začínalo před pátou hodinou ranní. Obzor postupně červenal podepírán vycházejícím sluncem a teplý vánek dával tušit letní den. Nasedl jsem na kolo a obtěžkán batohem na víkend jsem se vydal směrem k Rejvízu. Cestou přes Pásmo Orlíka, Jestřábí chatu, Kazatelnu a Bublavý pramen jsem užíval širokých cyklotras i kamenitých lesních pěšinek.
V Rejvízu, tak jako každý rok, právě otevírali Velké mechové jezírko, takže byla na vsi spousta lidí. Sotva jsem se odměnil kávou a něčím sladkým na zub, vyrazil jsem po modré směrem Jeseník. Hned z kraje Dětřichova odbočuje strmá cesta směrem k Chatě Svornost. Ano, svíralo se ve mně úplně všechno. Za pravidelného zvedání předního kola jsem vystoupal až na křižovatku s příznačným názvem „Nad Svorností“. A to už se pomalu dostáváme k úvodní myšlence. Tedy, čím jsou pro mě hory…
Vzduch byl těžký a horký. Každou chvíli muselo začít pršet. Doufal jsem v to. V tomto dusnu šlapat až do večera, to se mě vážně nechtělo. Těžké a mohutné mraky se honily sem a tam a za občasného hřmění zahalovaly v dálce se tyčící vrchol Praděd. Až tam se chci vyškrábat? Uvidíme. Když už s sebou táhnu batoh plný „potřebných“ turistických rekvizit, můžu dojet kamkoli a přesně tam bude cíl cesty. Dobře jsem ale věděl, že cílem je vrchol nejvyšší.
Pokračoval jsem po značené cyklotrase a pak po zelené turistické směrem ke křižovatce Pod Velkým Bradlem. Cestou vzhůru jsem postupně sundával rukavice, přilbu, brýle, dres, kalhoty. Veselé, že? Ve spodním prádle, mokrý jako v nejsilnějším dešti, škrábal jsem se s kolem vedle sebe podél zurčícího potoka směrem k jeho prameni. Cestou jsem několikrát podlehl svodům širokých tůněk a celý se do nich ponořil. Za chvíli to nebylo znát. Konečně rovná cesta a na ní občerstvovací stanice. Jelení pramen je silný i za letních dní (na cyklostezce směrem Spálená chata). Po chvíli jsem se vrátil do sedla a mírně zvlněnou lesní cestou pokračoval na křižovatku pod Lysým vrchem. Odtamtud je překrásný sjezd do Videlského sedla. Jenže…
Uchvácen dlouhým sjezdem jsem se ocitl ve Videlském sedle, ale odměna čekala na chatě Švýcárna o 420 výškových metrů výš. Rozhodování trvalo jen krátkou chvíli a pak už si kolo odpočívalo na ramenou a cyklistické boty zažily další těžký test. Jak dlouho může trvat zdolání tříkilometrového úseku? Dlouho… Výstup jsem však zdárně utrpěl a následnou orosenou odměnu si po právu zasloužil. Pocit mě cestou trochu zkazila partička bezohledných cyklistů sjezdařů, kteří ve smyku proletěli kolem mě a dalších dvou turistů stoupajících vzhůru. Pánové, takhle skutečně ne.
Na hřebeni jako vždy pohoda. Ulehl jsem do trávy kousek za chatou a dlel jsem ve stavu, který nebyl daleko spánku. Postupně jsem si promítal celý den a přicházel na odpovědi. Čím jsou pro mě hory a proč mě tak přitahují?
Každý má někde své hory. Ty moje čekají daleko od všedních povinností a při každém pomyšlení na ně se hlasitě hlásí o pozornost. Vždycky podlehnu. Vyrazí jim vstříc, abych okusil zase ty samé pocity. Radost, dřinu, odhodlání, strach, vášeň. Nejednou hory přijmou, nejednou nedovolí.
Nejednou ve mně vzbuzují potřebu rychle odjet pryč, ale to jen proto, abych se opět mohl vrátit.
Za dozvuku myšlenek začínaly na zem dopadat kapky deště. Nejdříve jen pár. V okamžiku se setmělo a Jeseníky přepadla bouřka. Už nebylo o čem přemýšlet. Rychle do sedla a ještě rychleji dolů do Vrbna. Cestou jsem na niť promokl a v duchu jsem se musel usmívat, jak mě zase ty „moje“ hory vypekly.
Na vlastní kůži zažil Vítek