Má cenu vyrazit někam ven jen přes noc? Pokud má být hezky, pak určitě. Tentokrát nebyla předpověď úplně příznivá, takže jsem chvíli váhal. Doslova měla přejít přes noc studená fronta se vším, co k tomu patří. Neměl jsem moc času a věděl jsem, že osedlám kolo nejdříve kolem páté hodiny odpolední. Druhý den ráno zase do práce. Nebylo to jednoduché rozhodování. Žďárák, spacák, nafukovačku, dvě tatranky a něco suchého na spaní. Jinak to nešlo. Na nejmenší baťůžek to tedy nebylo. Cíl cesty? Labské pískovce.
Kolem čtvrté odpolední jsem dorazil do obce Jílové, odkud jsem se rozhodl vyrazit vzhůru. Vesnice (městečko – paneláky) leží v nadmořské výšce 250m, takže se po chvíli ukázalo, že to na Děčínský Sněžník nebude zadarmo. Děčínský Sněžník dosahuje 723mnm a je tak nejvyšším vrchem CHKO Labské pískovce. Naštěstí jsem stoupal celou cestu po asfaltu, což jindy nevyhledávám, ale tentokrát jsem nebyl proti.
Pod vrcholem jsem letmo zahlídl vesnici Sněžník, která lemuje cestu hotely, penziony a reklamami na hotely a penziony v blízkém okolí. Jistě, ještě jedno placené parkoviště a pak už vzhůru. Kola naštěstí neplatí, protože nahoru smí.Poprvé jsem mohl vidět pískovcové věže černé jak antracit. Minul jsem je tempem rozvážným a po chvíli jsem už obdivoval kamennou rozhlednu na vrcholu. Četné vyhlídky z náhorní plošiny stojí za to.
Bylo už kolem páté a nikde kolem ani živáčka. Dáma obsluhující občerstvení ve spodní části rozhledny už zavírala krám a se stížností na nedostatek platících turistů zamykala dveře. Měl jsem v plánu projet toho co nejvíc, takže jsem ani neprotestoval.
Vydal jsem se směrem Tisá a očekával ty nejkrásnější pohledy na okolní skály. Doprava, doleva, doleva, doprava a už jsem se motal po pěšinkách kolem Tiských stěn. Bloudil jsem, jak se na přírodní park sluší. Ještě že jsem nikoho nepotkal. Jedna z cest mě naštěstí dovedla na hraniční cestu spojující obce Rájec a Ostrov. Hurá. Byla čím dál větší tma, ale večer daleko. To nikdy není dobré znamení.
Do Ostrova jsem po kořenech a kamení místní žluté značky přijížděl už za vydatného deště. Nějakou náhodou jsem zastavil přímo u solitérní restaurace „U císaře“, odkud jsem slyšel tóny vážné hudby. Překvapilo mě to. Nakoukl jsem dovnitř, ale nikoho jsem tam neviděl. Pouze Listův koncert pro klavír plnil stěny této malebné hospůdky. Na stěnách zůstal i můj pohled. Obklopovaly mě fotografie skalních útvarů a lezců, kteří se po nich ladně pohybují (na fotkách trochu statické). Po chvíli mě vyrušila mladá klavíristka slovy „omlouvám se za ten rámus, dáte si pivo? Co se dalo dělat…
Večer jsem strávil v příjemné společnosti místních skáloznalců, takže už vím, kde jsou jaké převisy vhodné pro bivak a kolik komu bylo, když vylezl tu nejtěžší cestu. Čím víc piv, tím těžší cesta.
Pršet nepřestalo, takže jsem rady stran skalních převisů vhodných k bivakování zužitkoval. Promoklý jsem ulehl do štěrbiny mezi dva pískovce a v ultraletním spacáčku jsem se nemohl dočkat dalšího dne.
A odpověď na otázku „jestli to mělo cenu“? To si pište!
Na vlastní kůži zažil: Vítek