Přemýšleli jste někdy nad tím, jak překvapit rodiče? Sem tam určitě ano a sem tam vám jeden nebo druhý rodič trochu pomůže. Tentokrát zavolala mamka, aby se se mnou podělila o lišácký plán. Tata bude za nedlouho slavit šedesátku, tak mu chtěla připravit „malé překvapení“. Když řekla Grossglockner, myslel jsem, že si jen dělá legraci, ale myslela to vážně.
Po pár telefonátech jsme se dohodli jak. Tatík nesměl nic tušit a měl si sbalit batůžek na víkendový pobyt při příležitosti oslavy mých narozenin. Všechny vysokohorské pomůcky jsem tajně nachystal a v den odjezdu mu je předal se slovy „trochu si to přebal“. Když dostal od mamky darem kytici z eur a pojistku pro horské sporty, byl už mnohem pozornější. Dostal i mapu, ale nesměl ji otevřít dříve než v autě.
Když ji na dálničním přivaděči rozbaloval, nebylo zcela poznat co se mu honilo hlavou, ale jasně bylo znát, že překvapený je. Já jsem se zatím věnoval řízení a někdy po jedné hodině v noci jsme dojeli na parkoviště na konci Grossglocknerstrase.
Nechtěli jsme přímo tábořit v místech, kde je to výslovně zakázáno, ale někam jsme si ustlat museli. Za první skupinku nízkých smrčků to nebylo… až za druhou. Časně ráno jsme tak museli vstávat a na Studel Hütte jsme dorazili ve chvíli kdy někteří snídali a ostatní ještě tvrdě spali.
Dal jsem si kávu a tata obligátní pivo a mohli jsme vyrazit na ledovec. Bylo páteční ráno 24. června…na ledovci nikdo. Ledovec plazící se pod klasickou výstupovou trasou je koncem června bezpečný, a tak jsme se ani nenavazovali. Mačky jsme nazouvali až pod nástupem na hřebínek vedoucí k chatě na místě Adlersruhe. Chata Erzh. Johann Hütte na nás koukala celou cestu vzhůru. Je postavena na hraně hřebene vysoko nad ledovcem.
Cestou jsem více než co jiného koukal pod nohy a byl příšerně naštvaný na své staré boty. Už něco pamatují a něco toho spolu zažily. Jen tak se houpaly dopředu a dozadu míjely se, potkávaly se, došlapovaly každá jinde. Bezvadně se doplňovaly. Několikrát jsem se sám sebe zeptal "proč to vlastně dělám?". Žárlím snad na svoje boty? Moc pěkně jim to šlapalo a promáčené od tajícího sněhu přidávaly mokré nepohodlí do atmosféry mého výstupu. Těšil jsem se, až jim dopřeju odpočinek a postavím je vedle sebe v předsíni horské chaty. Budou si to zaslouženě užívat. Já mnohem víc...
K chatě jsme dorazili někdy po poledni a jak jinak, museli jsme to oslavit pivem. Dal jsem si jedno narozeninové rád. Chvíli jsme se jen tak váleli na terase před chatou a přemýšleli co se zbytkem dne. Chtěl jsem jít něco vyfotit a už nikam nepospíchat. Na chatě jsme chtěli nocovat a tak to byl cíl dnešního dne. Ubytovali jsme se a při tom nám slovenský kuchař pověděl, že na sobotu hlásí bouřky a je lepší vydat se na vrchol ještě dnes.
Chvíli jsme zvažovali, jestli je to rozumné. Bylo kolem třetí odpolední, sníh byl mokrý, síly ubývaly spolu s přibývající nadmořskou výškou a moc jsme toho nenaspali. Samozřejmě jsme vybalili batohy, přebalili je do útočné vrcholové sestavy a vyrazili směrem vzhůru.
Cesta byla dobře prošlápnutá a dostatek jistících prvků v exponovaných místech nám dával jistotu pohodlného výstupu. Na vrcholu jsme stanuli kolem páté odpolední a spokojení si vychutnávali vrcholovou euforii. Skupinka alpinistů, která dobyla vrchol chvíli po nás brzo odešla a mohli jsme si užít samotu nejvyššího rakouského kopce.
Po půl hodince jsme se zapadajícím sluncem opouštěli hřeben Glockneru. Síly už nám chyběly a tak byly některé techničtější pasáže nebezpečnější než za normálního stavu. Důsledně jsme se jistili a pomaličku sestupovali z exponovaného hřebínku. Sedlo nad Pallaviciniho kuloárem jsme rychle přeskočili a pak už jen klesali zpět k chatě. Sestup trval skoro stejně dlouho jako cesta vzhůru.
S přibývajícím chladem jsem začínal pociťovat nepříjemné pocity v oblasti obličeje a krku. Není divu. Opalovací krém jsme zkušeně zapomněli v autě a pomáda na rty není příliš vhodný vysokohorský doplněk. Rozhodně nezastoupí silný opalovací krém. Měli jsme tak zaděláno na hezký štiplavý večer a moc příjemnou noc okořeněnou pálícím obličejem, krkem a ušima…
Druhý den ráno, červení jako čuníci, jsme přijali pohostinnost místní kuchyně a pomalu sestoupali do údolí. Cestou jsme se párkrát sklouzli po sněhových svazích. Někdy záměrně, jindy bez možnosti ovlivnit to. Štastně jsme se vrátili!
Myslím, že jsme si, každý po svém, výlet užili a že na něj budeme dlouho vzpomínat. Tak všechno nejlepší!
Na vlastní kůži zažil: Pedro, Vítek
více fotek na: https://www.facebook.com/lazytrail/