Neváhal jsem si přivstat a vyrazil z domu před pátou. O tom, že byla tma jako v pytli, asi nemusím nikoho přesvědčovat. Mimo to pěkně štípaly tváře, což přitáhlo můj zrak směrem k obloze. Nebe bylo bez mraků a já jsem doufal, že to vydrží celý den. Spoje pěkně navazovaly, a tak jsem bloudil po brněnské Zvonařce někdy kolem šesté hodiny ranní. Zbývalo zjistit, odkud že to vlastně pojede. Měl to být ideální spoj. Žádná mezizastávka, rovnou do Mikulova. Moje čtyřnohá přítelkyně dorážela kovovým košíkem na koleno, jako by mi chtěla něco naznačit. „Sundej mi to!“, následovala další rána do kolene. Odolal jsem a po krátkém kárném řízení i pes pochopil. Procházeli jsme společně jedno nástupiště za druhým a hledali jsme to naše. Konečně jsme ho našli. Bylo samozřejmě jedno z posledních v řadě. „Sláva, autobus už tu stojí.“ Hrnul jsem se ke dveřím, aniž bych tušil, jakou sprchou mě šofér probudí. „Pane, kampak s tím zvířetem? Tohle je mezinárodní linka.“ Po chvíli přemlouvání jsem se znovu podíval do jízdního řádu, kde jsem hodně hluboko pod čarou zmínku o nepřepravě zvířectva opravdu našel. Vydali jsme se tedy na informace. Přívětivá paní mě ujistila, že další spoj jede v půl jedenácté a že i to kafe jistě stihnu. Stihl bych jich deset! Když si na to dnes vzpomenu, napadá mě jen jedno slovo. Z etických důvodů ho zde nezmíním.
Mezinárodní linka Brno-Mikulov-Vídeň se dala do pohybu. Bezmocně jsem koukal na obrysová světla autobusu a jímala mě zlost. Zrak jsem sklopil k zemi a přemýšlel co s načatou sobotou. Vydat se na Pálavu kolem poledne nemělo moc smysl. Do tmy bych nedošel ani na první kopec. V tom jsem zvedl oči a spatřil řidiče vystupujícího z autobusu. „Pane“, křičel na mě. „Pojďte, svezu Vás, nikoho tu nemám, tak si sedněte dozadu.“ Nezměrnou radost jsem oslavil širokým úsměvem. „Ale toho psa si někam schovejte.“ Přemýšlel jsem, kam asi dám třicetikilovou fenku. „Někam pod sedadlo.“ A jelo se!
V Mikulově jsme byli se svítáním. Teplé ranní barvy probouzely starou zástavbu i okolní kopce. Cestou přes město jsme nepotkali ani živáčka, což se v sobotu brzo ráno dalo čekat. Změnilo se to ve chvíli, kdy se psina rozhodla vykonat velkou potřebu na náměstí. Jistě, přímo uprostřed. Kde se vzala, tu se vzala, stála proti nám hlídka městské policie. Zavzpomínal jsem, do čeho jsem doma balil jablečný závin a vítězně jsem pookřál. Mikrotenový sáček se vždycky hodí!
Přes Kozí hrádek jsme si to pak namířili k Turoldu, kudy dříve vedly různé cestičky směrem vzhůru. Dnes jich je většina doslova zabarikádovaných pokácenými křovisky a větvemi nejspíše proto, aby tam tudy nikdo nechodil. Vzali jsme za vděk značenou turistickou stezkou. Kolem zahrad a menších vinic jsme došli nad Turold, kde už na nás z dálky vyhlížela moje oblíbená Kočičí skála. Není to bůh ví jak velká hrouda, ale něčím mě přitahuje. Snad je to tím, že si dovedu předtsvit výhled z Kočičí skály v dobách, kdy tudy ještě nevedla asfaltová cesta, a kdy ve vinicích nejezdily traktory ale báby s trakařem.
Dál jsme se vydali cestou mezi vinicemi a ke Stolové hoře jsme přišli ze strany od Bavor. Slunce bylo i na lednové dny docela vysoko, ale přesto stále mrzlo. Uvítal jsem to ve chvíli, kdy jsme stoupali na Stolovou horu. „Ta potvora! Už je nahoře. Už je zase tady. A už je zase nahoře.“ Mít tak psí nohy. Nabrali jsme svižné tempo, abyhom stihli Věstonice za světla, a tak mě v tu chvíli rozhodně zima nebyla. Chvíli jsme se zdrželi na pláni Stolové hory. Nestává se totiž každý den, že tu člověk nikoho nepotká. Nějakou dobu jsem se věnoval pózující psí modelce, kterou jsem ani za nic na světě nemohl přesvědčit, aby koukala nějak vznešeně. Pořád vyplazovala jazyk.
Když se člověk nehýbe, leden se rychle připomene, tak jsme vyrazili. Přes Sirotčí hrádek do Klentnice a odtud přímo na Děvín. O tom, že přitažlivost není jen výsadou Kočičí skály, matky země nebo hezké ženy, svědčí strom. Není moc takových stromů, ke kterým by přišli v podstatě všichni, kteří jdou kolem. Tenhle pálavský viděl jistě každý, kdo na Pálavu zavítal. Nedalo mě to a vytáhl jsem fotoaparát. „Neboj, budeme tu jen chvíli, už je hromada hodin.“ Jakoby pochopila a ulehla vedle cesty.
Po krátké fotopauze jsme si to namířili přímo k vysílači, ale překvapilo mě, že se cesta stáčí mimo hřeben. Proč to? Někomu snad vadilo, že kolem železobetonové stavby chodí turisté? Budu se muset ještě hodně učit abych pochopil. S myšlenkou na důvody, které vedly k odklonu trasy, jsem sestoupil k Dívčímu hradu, kde jsem se měl potkat s kamarádem. Cestou jsem ve sněhu zahlédl několik pěšinek od zvěře, a také nějakou siluetu. Domníval jsem se, že mohlo jít o kozu bezoárovou, která tu byla před léty uměle vysazena. Později jsem zjistil, že určitě ne. Místní krásy příliš ničila a tak bylo v roce 2002 celé stádo opět odchyceno a odvezeno do obory v Čechách.
Pálavské putování příjemně uzavřela věstonická gulášová polévka, na kterou jsme měli před odjezdem autobusu času tak akorát...
na vlastní kůži zažil: Vítek