05.11.2016 09:44
Na podzim, kdy nejeden malíř sahá po palatě teplých barev, mě to táhne do hor ještě víc než kdykoli v průběhu roku. Po sezóně se kopce zcela vylidní a hory jsou klidné, nostalgicky klidné. Abychom do té nostalgie příliš nezabředli, nebudeme se na ně koukat z okna domu ani auta, ale vydáme se jim vstříc. Tentokrát na kole.
Ve čtvrtek v průběhu dne jsme nenechali telefony odpočinout, jak jsme se domlouvali na odjezdu. Nejdřív to vypadalo na odjezd brzo odpoledne, ale nakonec jsme byli rádi za překročení hranic kolem osmé večerní. Vydali jsme se vstříc večerní Vídní a dál jižně až ke sjezdu z A2 ve Villachu. Jedno sedlo, horská bystřina a tisíce zatáček směrem vzhůru. Vystoupali jsme autem se třemi koly v kufru do sedla Vršič (1611mnm). Bylo krátce po jedné hodině v noci, nebe plné hvězd, vítr k nevydržení a pocitová teplota deset pod nulou. Rychle jsme vyhledali závětří a ulehli do spacáků.
Ráno jsme se vzbudili do krásného mrazivého slovinského dne. O tom, že za pár okamžiků sedmeme na kola, bych asi nikoho nepřesvědčil. Těžko, nechtělo se nám ani ze spacáků. Slunce přes hory ještě nevystoupalo, ale s nadějí jsme vzhlíželi k protějším ozářeným štítům. Po rychlé snídani a krátké poradě jsme zvolili předem plánovanou cestu traversem levého svahu hřebene úzkou kamenitou pěšinkou. Do sedel, kázal přítel, který tentokrát zůstal doma, ale ranní sms nás namotivoval skvěle! Chvíli jsme v sedlech zůstali, pár minut, možná...
Pak přišlo suťové pole, skalky, řezězy, lana, další skalky..co vám budu povídat, MTB pohoda...S koly na ramenou jsme pár metrů přemlouvali sami sebe a přesvědčovali se o tom, že jsme romantické povahy s touhou po dobrodružství...
Nepovedlo se! Kluky jsem naštěstí nepřesvědčil o tom, že jedeme tou jedinou správnou cestou. Asi by mě po pár hodinách nošení kol prokleli do desátého kolena.
Otočili jsme se a dali přednost nevyspytatelnému setupu přímo do údolí. Po pár stech metrech v lese jsme narazilli na pěšinu a pak cestu. Nestíhal jsem se ani koukat kolem, jak jsem si užíval technický sjezd. Úzkou pěšinou, jedna zatáčka ostřejší než druhá, pak kolem rychle padajícího potoka až k řece Soči. Spadli jsme dobrých 800 výškových metrů. Parádní zážitek.
Pěkně jsme vymrzli a žebra mohou vyprávět!
Vydali jsme se kolem řeky směrem Bovec. Slunce dávno hřálo hřebeny okolních kopců, ale do údolí se ještě ani na chvíli nepodívalo, a tak jsem míjeli louky pokryté jinovatkou. Teplo vypadá jinak, ale co jsme čekali jsme na horách :) Když jsme chtěli sjet ze silnice, která nám i přes okolní krásy připadala trochu fádní, vzali jsme to jak jinak než po mezi. Krásné představení...Tomáš předvedl ukázkový přemet kolmo a ještě několik dní na něj myslel při kažném neuváženém pohybu. Naštěstí bez vážnějších následků. Jak jsem zjistili za pár vteřin, bylo přísně zakázáno jet po břehu Soče na kole. Takže jsme se silnici nevyhli. Šlapali jsme do pedálů a snažili se trochu zahřát. Chlazení vzduchem je potvora!
V Bovci vaří dobrou kávu, ale na kopec je to ještě hodně práce
Chvíli jsme poseděli na náměstíčku, kde místní kavárna Kafé2000 nabízí posezení "přes cestu". Uprostřed náměstí, v křižovatce, na sluníčku... i přes svoji polohu klidné místo s dobrou kávou a pivem! Sedělo by se tam hezky a dlouho, ale nemohli jsme. Plán byl vyšlapat ještě na kopec Stol. Je to dobrých 25km a skoro celou cestu do pořádného kopce. Jezdivého kopce, ale pořád kopce... Bylo to přesně tak. Chvíli po asfaltu, pak honem do lesa. Stále vzhůru. Každý svým tepmem a všichni až nahoru. Cestou se mě v hlavě honily pořádný blbiny. Bylo dost času na košaté stromy myšlenek...Říká se tomu asi "vyčistit hlavu".
Ještě jsme nevěděli, že míjíme ukrutný sjezdový trail. Věděli jsme, že tu někde je, ale netušili jsme kudy vede. Se soumrakem jsme se vyškrábali do sedla. Mířili jsme k bivaku Hlek, o kterém jsme věděli díky klukům z TrailBusters, kteří tam nedávno nocovali. V sedle jsme ale museli chvíli zůstat! Co myslíte?
Konec kochání a rychle najít nocleh! Jižním svahem hřebene jsme po pár minutách přijížděli k bivaku. Z dálky jsme viděli světélko svíčky. A sakra, je tam plno. Bylo. Tři místní si tu připravovali proviant na pořádný chlapský víkend. Po krátké konverzaci jsme se pozvali na návštěvu. Nabídli jsme jim po štamprdli, uvařili nám kávu, večeři, nabídli víno... inu...trochu jsme jim od zásob pomohli. V poctivé slovanské družbě jsme setrvali do pozdních nočních hodin! Díky Marku, Tono, Dule! Krkovička pečená několik hodin se dala mazat na chleba ;)
Ráno rychle na vrchol
Ráno se nám moc chtělo šlapat. Časně před polednem jsme vyrazili.
Co jsme večer sjeli, to jsme zase nastoupali... pak ještě o kousek výš, v sedlech, ve stoje, vedle kola, s kolem na zádech... to jsem si zase vyslechl. Tomáš trpěl při každé neobvyklé manipulaci s kolem, žebra se připomínala. Vévod asi hodně nadával, ale naštěstí foukalo opačným směrem a tak jsem ho skoro neslyšel :D
Po poledni jsme vydatně obědvali na vrcholu Stol. Kus salámu, čokoláda a sušené ovoce, toť vysokohorské menu No1. Výhledy naprosto příšerné, počasí škaredé, všude spousta lidí, těšili jsme se do práce...
Sesvištěli jsme každý po svém z vrcholu a kochajíce se pohledy na Triglav jsme hledali vysněný sjezdový trail. Potkali jsme partu místních bikerů, kteří přesně věděli. Jeli zbaběle na lehko, úplně bez batohů. Co z toho mají? Při pohledu na vrcholky kolem Triglavu jsem si říkal, že na horách není potřeba pokořit tu nejvyšší nebo nejkrásnější..za každou cenu na ni vystoupat... stačí, když můžete být nablízku a mít možnost stále dokola obdivovat její půvab, krásu a neodolatelnou přitažlivost... Nakonec na ni stejně vylezete, ale není kam pospíchat.
Trail, jaký jsme ještě nejeli
Trošku jsme tentokrát opisovali, pravda, ale nestydím se za to. Díky tipu TrailBusters jsme věděli, co chceme jet. Stará místní pěšinka si opravdu zaslouží označení Milky Way. Střídají se rychlé i technické pasáže, klopené zatáčky, spousta náročných vraceček, jezditelné skalky a hlavně kilometry a kilometry a kilometry sjezdu! Když už si člověk nahlas zavíská, jak je to boží, vždycky se něco pokazí. Rychlá pasáž, vracečka doleva, kovová rána v zadním kole, zakousnuté ložisko. A je po srandě. Čím víc jsem utahoval zadní osu, tím pevněji drželo zadní kolo ve smyku. Když jsem nasedl a pořádně zabral, roztočilo se, ale sjezd se stal zážitkem ještě větším. Akorát... jak si tak jeden jede, ani si nevšimne, když zakousnuté ložisko povoluje pevnou zadní osu... šroubuje, šrobuje a najednou je zadní kolo mimo rám. Ve sjezdu je to moc fajn ;)
Dolů jsme se dostali a na silnici se střídali na mučidle značky Cannondale. Jelo to, ale dřelo to! Pod kopcem jsme ještě vzali za vděk tůní s vodopádem. Je jich tam tolik, že to jednoho přestane bavit. Šup do vody. Je přece hezky.... Hezké pozdní říjnové odpoledne. Ale jo, byla studená.
S večerem jsme přejeli hranice do Itálie a utábořili se u prvního jezera. Po pár neplatných pokusech se nám podařilo najít pěkné místo k noclehu a večernímu posezení u ohně. Po sportovním výkonu jsme se stylově odměnili opečeným chlebem a slaninou. Ráno domů...
Ještě si myslíte, že to na dva dny do hor nemá cenu? Pořádné hory máme prakicky za barákem. Neseďte doma!
Na vlastní kůži zažili: Tom, Vévod, Vítek