Každý rok koncem letní sezóny mě popadne neodolatelná touha. Touha brodit se až po kolena zasněženou plání nějakého horského masivu. Ne jinak tomu bylo na podzim roku 2014, kdy jsem doslova snil nad balíkem map. Tak kam to letos bude? Kde složíme hlavy o silvestrovské noci? Nápadů byla řada tak dlouhá, že by na ni nestačilo deset Silvestrů. Ale jak vybrat ten nej? Myšlenky se doslova větvily, jakoby chtěly vyrůst v mohutný strom. Čím víc míst mě napadalo, tím těžší byla volba. Ještě že máme ty kamarády. Během jednoho z ranních telefonátů do zaměstnání přítele dřevomodeláře jsem se utvrdil v lokalitě. Budou to oblíbené Nízké Tatry. Co víc, navštívíme místo, kde jsme ještě nebyli. Navštívíme Salatín.
foto: Tomáš Trávníček
Jeden by řekl, že se otázky uzavírají odpovědí. Není to tak. Za každou odpovědí následuje nejméně jedna další otázka. S kým pojedu? Po několika telefonátech jsem věděl, že nás moc nebude. Doslova pár. V předtuše komorní atmosféry jsem nastudoval výstupové trasy, možnosti bivakování a případné „občerstvovací stanice“. Plány byly více než smělé. Přeběhnout hřeben Salatína, sestoupat do Magurky, odtamtud vyšplhat nahoru na hlavní hřeben a prozkoumat boční rozsochu Skalky. To přece není nic nemožného. Uvidíme, kolik bude sněhu.
Vánoční svátky se tentokrát táhly jako týden před výplatou. Společné chvíle u rodinného krbu jsou sice k nezaplacení, ale představa, že TAM je hromada sněhu, liduprázdno a že zrovna já tam taky nejsem, tlačila ručičku hodin a datumovku v kalendáři kupředu.
„Dnes! Dnes konečně vyjedeme“. Seděl jsem v kanceláři a netrpělivě čekal na konec pracovní doby, když jsem uslyšel slabé zvonění mobilního telefonu. Hlavou mě problesklo, že to bude můj tatranský spolubojovník, který chce upřesnit čas odjezdu. Nebyl to on. Volal jeden z dříve dotázaných kamarádů, jestli prý nakonec jedeme, kam že to bude, na jak dlouho a tak. Vyzvídal a vyzvídal a já už jsem se usmíval s jistotou, že jede s námi. Ve tři odpoledne jsme ho nabrali do auta a hurá za hranice!
Do obce Ludrová jsme dorazili po osmé hodině večerní a hned po otevření dveří auta jsme věděli, že to nebude žádný med. Mrzlo, až praštilo a nás čekal nocleh v hluboko zaříznuté Ludrovské dolině. „Bude kosa, nevylezeme na hřeben?“ Varianty byly tedy dvě. Jít po červené dolinou a na jejím konci nocovat poblíž potoka. „Ne! Musíme nahoru.“ Kousek za vesnicí se turistické značky dělí. Červená se dál povaluje v dolině, ale zelená prudce odbočuje doleva a strmě stoupá vzhůru. Tak tuhle odbočku jsme nenašli. Představa, že si nocleh užijeme v útulné salaši s názvem „Hotel Kriváň“, která se právě na hřebeni nachází, se rozplynula. Šlapali jsme promrzlou dolinou a poslouchali, jak nám cesta skřípá pod nohama. V jednu chvíli, když už to ke konci doliny nebylo daleko, odbočovala doleva zprvu velmi sympatická cesta. Po krátké rozpravě nad mapou jsme usoudili, že není možné, aby nás nedovedla na hřeben. Dokonce jsme byli tak troufalí, že jsme očekávali její vyústění poblíž vytoužené salaše. Pustili jsme se tedy do výstupu a započali hltání výškových metrů. Lesní cesta, úzká lesní cesta, pěšina, zvířecí stezka, koryto potoka, prudký svah, skalky, nízká smrčina a konečně po dvouhodinovém výstupu sedlo pod Bohúňovom. „Co to ale sakra…?“ Místo vysněného hřebínku a několika desítek metrů značené turistické stezky k salaši nás přivítal čerstvý polom, který velmi rychle smazal naše ambice týkající se nocování v salaši. Chvíli jsme přemýšleli, jaká síla dala všemu lesnímu porostu příkaz „lehni!“, a nakonec jsme s radostí, že jsme u toho nebyli, vzali za vděk noclehem pod statným smrkem, který jako jeden z mála stál pevně na místě svého zrození. Ulehli jsme v půl dvanácté a doufali v teplou noc. Ti z nás, kteří se před spaním donutili vysvléct a převléct do suchého, ji měli.
Ráno jsme se přesvědčili, že nemělo cenu hledat nocleh pod střechou, protože směrem k salaši bylo několik set metrů neprůchodného polomu. Krátce jsme posnídali cukroví a Colu, což byl jediný nealko nápoj, který vydržel v částečně kapalném skupenství, a vydali jsme se na cestu. Klouzalo to, a tak jsem vzal za vděk cepínem. Sem tam sloužil jako podpora, sem tam jako přitahovač. Původní cíl, že jsme za chvíli na vrcholu a s večerem poklidně dojdeme na chatu Ďurková, se vzdaloval. Člověk míní, příroda mění. A věřte, že vzrostlá kosodřevina zasypaná sněhem síly nepřidává, ale bere. Zanedlouho jsme vystoupali na předvrchol Malý Salatín, který díky svým masivním skalním celkům patří k tomu nejpůvabnějšímu, co jsem v Nízkých Tatrách viděl. Svým vzhledem připomíná Ohniště, jen na okno zapomněli. Výhledy přes okno bohatě zastoupí pohled na vrcholky Vysokých Tater, které jsou z Malého Salatína vidět jako na dlani.
Odtud nás čekalo posledních pár desítek výškových metrů, nějaký ten travers, závěj, smrček, abychom si nakonec od plic zanadávali, že tam ta kosodřevina nemá co dělat! Na vrcholku jsme strategicky zvolili ústup do sedla. Při představě, že se prodíráme zasněženou klečí ještě několik dalších hodin a do tmy nedojdeme ani do Magurky, nebylo moc o čem přemýšlet. Silvestrovský večer strávíme na nějakém pěkném bezejmenném místě. Při sestupu jsme několikrát zakličkovali svahem, minuli pár skalek a splazů, ale co bylo důležité, šli jsme stále dolů. V tom, že sněhová pokrývka maskuje nemilá překvapení v podobě pařezů, spadlých stromů a podobně, jsme se opakovaně utvrzovali. Se vzrůstající únavou byla každá překážka v cestě jako za trest. Zdálo by se, že dolů to jde samo, ale nemusí to tak být vždycky.
Konečně jsme narazili na značenou cestu a díky silnému prameni vytékajícímu ze svahu jsme nabrali dostatek vody na večer. „Bude čaj! Teplý čaj!“ Stmívalo se a tak jsme na nic nečekali a postupně jsme nabrali ztracenou výšku, až jsme dorazili do sedla pod Salatínem. Kdysi dávno tu na lukách bývala salaš. Malý přístřešek pro pasáčka ovcí. Zkusili jsme ji chvíli hledat, ale nakonec jsme zvolili jistotu příkrovu statného smrku před beznadějným nočním hledáním. Netrvalo dlouho a nanosili jsme dostatek dřeva na oheň. Uvařili jsme plné termosky horkého čaje a pořádně jsme se napili. Člověk toho za den spoustu vypotí, ale pít se moc nechce. Tak jsme se to pokoušeli dohnat. Pomohlo nám k tomu i z batohu vytažené červené víno, které mělo aktuální pokojovou teplotu. Večeře v podobě italské speciality na sebe nenechala dlouho čekat. Inu, když je hlad, ale to znáte všichni…
Silvestrovský večer jsme strávili ve třech při záři ohně a za občasného doprovodu zvuku ukulele, které jako zázrakem přežilo všechny odpolední pády a sesuvy ze svahu Salatína. „Dnes se bude hezky spát.“
foto:Tomáš Trávníček
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Tímto úslovím jsme častovali kamaráda, který ještě v půl dvanácté ležel ve spacáku. Nebylo moc hezky, takže jsme nikam nepospíchali. Po pravdě bylo docela příšerně. Přes noc se oteplilo a snesla se mlha. Sníh se rozpouštěl pod nohama a vidět bylo sotva na pár desítek metrů. Rozhodli jsme se pro průzkum okolí. Na loukách kousek odtud mělo být místo k noclehu. Dříve jsem o něm četl, a tak jsme ho chtěli najít. Vydali jsme se směrem k vrcholu Magura. Cestou jsme procházeli lesem starým tak, že snad musel pamatovat Františka Josefa. Dalo by se říci, že to byl doslova smrkový prales. Atmosféru umocňovala všudypřítomná mlha a četné stopy všelijaké zvěře. Po chvíli jsme stanuli na zasněžených loukách mezi Magurou a Strapatou. Podle hesla „když neznáš cestu, jdi tou nejkratší“ jsme po hraně hřebene doputovali až na vrchol Strapatá, který je tvořen ze skupinek skalek a skalních stěn. Zpět jsme chtěli jinudy. Nenašli jsme totiž předpokládané nocležiště. Po stopách divokého prasete jsme prokličkovali hustým lesem až zpátky na louky, kde jsme se ve snaze nalézt zmíněný přístřešek rozdělili. Křížem krážem jsme rozlehlé louky prochodili, ale po přístřešku ani památka. Nabrali jsme zpáteční kurs a po pár minutách jsme vařili čaj na místě našeho silvestrovského noclehu.
Večer nebyl tak slavnostní jako ten silvestrovský, ale oheň hřál pěkně a dlouho do noci. Jak jsme tak leželi ve spacácích, probouzelo nás pár kapek dopodajících na odkrytou část obličeje. Asi jsme moc topili. Se svítáním už bylo jasné, že matka příroda zatopila víc a tání se netýká jen větví nad našimi hlavami. „Budeme balit a jdeme dolů.“ Měli jsme v plánu ještě prozkoumat Brankovský hřeben, který dělila od místa našeho tábořiště jedna dolina. S batohy na zádech jsme ještě zahlédli trosky staré salaše, kterou jsme dříve hledali. V duchu jsem si povzdechl, že je to nejspíš osud všech zdejších salaší. Bylo by příjemné potkat tu stádo ovcí, ale to je téma na mnoho dalších stran.
K sestupu jsme zvolili soutěsku Hučiaky, která svírá nenápadný potůček. Dovedu si však představit, jak se tento potůček rozdovádí na jaře při výraznější oblevě. Všude kolem nás obklopovaly vápencové stěny a cestu okořenil spadlý strom, ledovka namísto potoka, zamrzlý vodopád nebo úzká skalní štěrbina.
Hlouběji v dolině právě místní dřevorubci likvidovali následky větrné spouště a posílali dolů k cestě jeden mohutný kmen za druhým. S myšlenkou, že naše práce není zase tak špatná, jsme rychle proběhli pod jejich pracovištěm a namířili si to pod vrchol Brankov. Vyšplhali jsme se nahoru v duchu tradice. Nejkratší cestou. Radost nám udělal zpětný pohled na Salatín, výhled na Choč a Velkou Fatru, ale i trojice jelení zvěře, kterou jsme na hřebeni potkali. Začínalo se stmívat a na naše hlavy čím dál častěji dopadávaly kapky vody. Je to tak, ze silvestrovského putování po Nízkých Tatrách nás doprovázel déšť.
Poděkování patří kompetentním osobám obce Ludrová, kteří nás při návratu vítali oslavnou písní z místního rozhlasu. Díky, pobavili jste nás.
Už teď se přemýšlím, co nám zahrajete příště?!
na vlastní kůži zažil: Vítek