Slovinsko-Chorvatský sušák
Jednou jsem si řekl, že nebudu slavit narozeniny. Tedy ne obvyklým párty způsobem. Od té doby každý rok vyvedeme v kruhu "spřízněných" nějakou klukovinu. Minulý rok to byl červnový výstup na Glockner s tatem, rok před tím "cesta za pokladem" kdy ješte na nádraží kluci netušili kam jedou.
Letos? Kolo!
Ve čtvrtek po práci jsme do kufru naskládali tři rozložená kola a nabrali směr Zabiče. Jakmile udeřila půlnoc, připili jsme na zdraví ve slovinské krasové oblasti.
Ráno jsme důkladně zvážili kam a kudy pojedeme. Několik chodů snídaně nás přivedlo až k poledni, kdy jsme konečně šlápli do pedálů. Auto jsme nechali u hřbitova..ani jsme nevěděli, jak symbolicky...
Nabrali jsme směr ke hranicím s Chorvatskem a podél nich hlouběji do hor. Cíl: Veliki Sněžnik
Přibližně po dvaceti kilometrech stoupání nás uchvátila louka "Klanska polica". Nedalo se nic dělat. Vedro bylo, že se pot odpařoval po litrech, takže jsme chvíli jen tak poleželi v trávě. Tohle místo je v cca 1100m nad mořem, což nic neměnilo na intenzitě grilování. Chvíli jsme se tedy grilovali a honem zpátky do sedel. Na kraji lesa jsme čekali jeskyně. Byly to spíš propasti, takže jsme se neochladili ani tam. Voda z camelbagů mizela velmi rychle..
Cesta byla řekněme pro nás obvyklá. Kluci si cestou stěžovali, že jedeme podezřele dlouho po normální cestě... Rouhali se! V oblasti Medvedovy Glavy jsme se doslova motali mezi závrty, hustým porostem a skalkami. Nebýt GPS, motáme se tam snad ještě dnes.
Medvedova Glava je krásný skalnatý kopec, s takřka 100% zalesněním. Z jižní strany listnatý, ze severní smíšený porost. Jen pár skalek nám nabídlo výhled na reliéf, kterým jsme sem přijeli. Bylo kolem páté odpolední...vedro...jak jsme si kola přinesli, tak jsme si je zase odnesli...
Jeli jsme nabalení "na těžko". Díky super vakům na řidítka a pod sedlo (díky Vévode!) spíš na lehko, ale všechno na přenocování v horách jsme vezli s sebou. Všechno kromě vody. Měli jsme posledních pár deci a nikde kolem ani kapka. Věděli jsme, že musíme najít studánku, tak jsme se k ní vydali. Klasika..odbočku jsme minuli, protože nebyla znatelná, pak kolo na záda, zarostlou pěšinou, křovím, po skalkách, travers, pár omylů a neplatných pokusů o určení směru a už jsme byli v místě, kde mapa slibovala studánku. "Pramen" Ondřej nepřekvapil..bláto, tlející listí a voda až kdesi hluboko mezi vápencovými skalami. Žízeň...
Bez vody jsme se vydrápali do sedla pod Veliki Sněžnik, na kterém jsme původně chtěli nocovat. Při pohledu na hodinky a kopec před námi skřípaly už tak obroušené zuby... nahoře by vodu čekal jen beznadějný snílek, a noční sjezd po druhé straně jsme riskovat nechtěli. Takže otočka a dolů...nemůže se podařit vždycky všecko. Cestou jsme ještě pár pokusů o nález vody učinili, ale marně. Napili jsme se až od obyvatelů Zabiče, kteří pochopili, že jsme na palicu a dali nám vody dostatek. I bezovou limonádu! Ta v 11 v noci po opravdu výživné vyjížďce skutečně bodla!
Ráno jsme toho moc nevymýšleli a popojeli. Autem! Do míst, kde bylo vody habaděj...
Vedro najednou cyklistovi nevadí, když se může každých pár metrů ponořit do vln Jadranu :)
Kombinace "kolo, káva, vlny, kytara, rum" se dá vydržet celý den. Večer jsme osedlali kola a vydali se na průzkum nočního Krku. Přímořská letoviska mají v noci úžasnou atmosféru...
NAŚE místečko na útesech nám zatím obsadily ovečky, ale když nás uviděly, pochopily, kdo je pánem situace. Když odmyslím to vedro, komáry a mravence bylo to nechutně romantické!
Brzy ráno je výhled na klidnou hladinu moře jako balzám... hlad to sice nezažene, ale ničemu to neuškodí :)
Takže vstávat, kafe, vydatná snídaně a 750km domů...
Kluci, díky za super oslavu!!!
Na vlastní kůži zažili: Honza, Tomáš, Vítek