Konec cyklistické sezony je parádní čas. Nejenom že je podzim a všechno hraje barvami, ale člověku to už docela šlape a tak má logicky roupy! Jako každým rokem i letos jsme vymýšleli, co podnikneme. Hlasování neproběhlo, protože demokracie je kravina :)
Shodou okolností jsme stejně moc společných možností nenašli, a tak jsme se v pátek odpoledne vydali na Slovensko vstříc Veporským vrchům. Tentokrát jen ve dvou.
Pozdě za tmy jsme dorazili do Hronce, odkud vás starodávná železnička vyvede směrem ke Kamenisté dolině, kterou pak pohodlně vyšviháte vzhůru. Dobře osvětleni a posíleni nadšením z očekávaného výletu jsme urazili cca dvacítku do příjemného kopečka. Pak se cesta prudce otočila a nabrala směr vzhůru. Chvíli jsme ještě funěli v tempu, ale pak jsme zjistili, že nemáme značku. Po několika pokusech o orientaci v nočním terénu a v mapě jsme se postupně vydávali různými cestami tam a zase zpět. Jedna z nich vedla příjemně vrstevnicí a lemovala masiv hory. Znáte ten silný zápach když potkáte medvěda? My už ano. Za zatáčkou (asi) cosi zabručelo a cítit to bylo opravdu nezapomenutelně. Otočili jsme se na fleku a fofrem zpátky. Naštěstí. Bylo to znamení, že jedeme blbě . Medvěd ví! Náhodou jsme pak odbočili do lesa, kde jsme něco jako pěšinu očekávali. Byla tam, ikdyž se o značené turistické trase rozhodně nedá hovořit. Četnost fosforových šipek na stromech byla menší než silné poryvy pachu zvěře. Cestou nás svým typickým říjnovým projevem doprovázeli jeleni.
Konečně seník. Pohodlný a medvěduvzdorný. Jen jsme se do něj vyškrábali, přišel další safari hit. Kolem se prohnala vlčí smečka a zřejmě na kraji lesa skolila vysokou. Vyli, poštěkávali po sobě a vrčeli. Podle zvuků to byla pěkná šarvátka o kořist. Nakonec jsme zabrali, ale až po štamprdli.
Usínal jsem plný odhodlání k ranním fotografiím.
Když jsme se před polednem vzbudili, bylo zřejmé, že už východ slunce nestihnu. Počasí ale slibovalo perfektní den v sedle kola!
Od vrcholu Zákluky jsme se vydali hřebenem Veporských vrchů východním směrem. Pokud tam někdy pojedete, naberte si v dolině dost vody. Na hřebeni není ani kapka! Zásoby piva v úsporně sbaleném batohu taky nevydrží věčně a voda je dřív nebo později potřeba.
Před Klenovským Veporem už jsme jeli úplně na sucho. Výstup s kolem na zádech a následný sjezd byl už na hraně. Začínalo se stmívat.
Naštěstí jsme natrefili na cestu a sjezdík jsme si parádně užili. Dojeli jsme až do sedla, ve kterém v malebné scenérii posedávali dva chlapíci u ohně. Kousek dál stála chata. Bylo jasné, že tam bude voda. Vydali jsme se přímo k nim. Už z dálky o nás věděli a hned nám popisovali, jak se dostaneme ke studánce. Poděkovali jsme a vydali se na cestu. Ze sedla to byl pořádnej kopec! Rozhodně ne takové to večerní šlapáníčko. Na vrcholové loučce jsme zjistili, že vůbec nevíme, kde jsme. Došlo na nejhorší, GPS. Po pěti miuntách jsme přijížděli k ohýnku v sedle a chlapi se hlasitě smáli. Vsázeli se, kdy se vrátíme. Když teď řeknu, že jim budeme dlouho vděční, nejedná se o klišé. Gulášek, pivko, jedna nebo dvě štamprdličky a ubytování na chatě pro „kolemjdoucí“? A hlavně opravdu lidský přístup. Díky Igore a Jožo!
Ráno jsme se vydali do Čierného Balogu a nabrali směr Nízké Tatry. Cestou jsme drobně servisovali kola. Rozřízlý plášť není zrovna bezpečný špás...
Z Malužiné vede perfektní stoupací asfaltečka až vysoko do hor. Přechází pak v šotolinku, kterou lze dojet až do Svidovského sedla. Tam už jsme tušili změnu počasí a honem vyhledávali nocleh. Dál se na kole nesmí. Takže šup s ním na záda a vzhůru do kopce. Cykloturistika může být vážně pestrá.
Cestou padlo pár jadrných výrazů, ale oba jsme si to užili. Nocleh ve staré salaši uprostřed hor za tu dřinu rozhodně stojí. Nemyslíte?
Ráno už nás halila mračna, ze kterých muselo co nevidět něco spadnout. Jakmile jsme sedli na kola, spustil se liják. Předchozí odpoledne jsme jeli jen nahoru a těšili jsme se na satisfakci v podobě bezmála desetikilometrového sjezdu. Stalo se. V dešti, promoklí na nit a po prvním, možná druhém nebo třetím vynesení ze zatáčky i opatrní, sjeli jsme k autům a uzavřeli tak slovenské cykloputování.
S otázkou „proč nehrajeme raději fotbal“ jsme se vydali k domovům. Příště zase necháme kopačky doma a hurá do hor!
Na vlastní kůži zažil: Honza a Vítek
Více fotek v albu na FB