Pokud se už jednou někdo rozhodne alespoň rekreačně sportovat, začne si klást různé cíle. Jak se cíle zvyšují, roste i míra očekávání a často i zklamání. Pokud nedovedete očekávat zdravě, je lepší neočekávat vůbec. To se pak budete divit, co se vám všechno přihodí...
Jako třeba nám na VltavaRun 2016!
Minulý rok touto dobou jsme se ještě neznali. Bylo nás pár, kteří měli zájem vyzkoušet štafetový běh družstev, jehož tučný titulek na nás vyskočil na některé ze sociálních sítí. Přihlásit jsme se už nestihli, ale slíbili jsme si, že příští rok poběžíme. Nebylo to jednoduché, ale už na podzim jsme v plné síle dvanáctičlenného týmu zdolali Lidový běh z Valtic do Prahy a vyzkoušeli si tak, že jsme na Vltavu připraveni.
Několik měsíců před výkonem začalo vzájemné špičkování o tom, jak kdo trénuje, jak mu to zrovna jde nebo nejde a jak se kdo na den "D" těší. Tentokrát jsem se ani nestihl těšit pořádně a už jsme seděli v autě směřujícím na šumavský Zadov. Díky pečlivé přípravě jednoho ze závodníků jsme se před osmou večerní ubytovali v hotelu těsně sousedícím s běžkařským areálem v Zadově. Za nedlouho dorazila posádka druhého vozu, který všemy parametry splňoval přísné nároky označení "punk"...
Po půl roce u jednoho stolu...Týmová večeče, registrace na závod, pár společných fotografií a spousta legrace. Tak začal náš vltavský víkend. Před závodem je třeba pořádně se vyspat, to každý ví, takže zodpovědnější kolegové zaveleli k časné večerce. Jako by spánek trval sotva pár minut a už amplifikovaný hlas moderátorky hlasitě informoval první týmy na startu. Bylo 5:15, den "D".
V 8 jsme se řadili kolem startovního pole a hecovali Honzu, který stejně jako minulý rok zahajoval naši štafetu.
Pak už to běželo jako na drátkách.. pár set metrů nahoru, pak zase dolů... první desítka, druhá desítka.. kdo by to počítal...
Běh nám zpříjemnila koupel ve Studené Vltavě. Vědět, že se nekoupeme v Teplé, jak jsme si původně mysleli, nikdy bych tam nevlezl. Na regeneraci sice paráda, ale vysvětlujte to svému tělu, které nechápe, proč se koupete v ledové vodě, když nejste huňatý lední medvěd.
Naše první úseky se pomalu chýlily ke konci a časně po poledni jsme předávali na Lipně druhému vozu. Někde mezi Rožmberkem a Zátoní se stala první drobná nehoda. Skupinka běžců seběhla z cesty a po náročném výstupu na nejvyšší kopec v okolí (znáte tu o Jeníčkovi a Mařence) se musela vracet oklikou, aby nakonec našla původně zamýšlenou cestu a dorazila na další předávku. Tam už jsme na toho našeho srnce čekali pěkných pár desítek minut. Nevadí, v noci to doženeme!! :)
A jak řekli, tak udělali. V noci, za vydatného deště, jsme ukrajovali jednu desítku za druhou až jsme kolem půl druhé ráno předali a mohli na chvíli přemýšlet o odpočinku. Po šedesátikilometrovém přejezdu jsme mohi ulehnout na dvě a půl hodiny, a pak honem na další předávku. No není to nádhera?
Ráno, když začínaly naše třetí úseky, pozorovali jsme unavené a rozespalé tváře kolegů z nočních etap. Děcka, vážně respekt! Na předávku přibíhal Honza, který by mě předběhl i kdyby dobíhal maraton a v jeho tempu jsem začínal třetí a poslední úsek. Vydržel jsem to asi dva kilometry a na lesní pěšině pochopil, že se zase uklidním a snad se pak dostanu do cíle posledního úseku. Když prohlásím, že "ten třetí" vážně bolí, není to ani náhodou klišé. Pokud hlava řekne ne, tělo se velmi ochotně přidá. Vzhledem k předchozím 24 hodinám se ale nikdo nemůže divit. V Klučenicích za kostelem jsem se zbavil trackeru a ozvala se tupá rána. To mě spadl kámen ze srdce, že je to tam! Zdálo by se, že už nezbývají žádné síly, ale zase je to jen v hlavě. Jakmile to máte za sebou, začnete vybíhat všem kolegům naproti a objektivně vzato naběháte další destíktu jen tak :) Člověk je opravdu divný tvor...
Předali jsme poslední úsek našeho vozu a pak hurá na pořádnou žranici. Po dvou dnech o banánech a BCAA je telecí na víně velmi příjemná změna. Zatímco jsme se cpali, mohli si kolegové z Punk-vozu užívat krásy trasy před Prahou.
Nad hlavami se honila mračka a ostré jarní slunce střídal chlad a prudký vítr. Za těchto podmínek bych dobíhat vltavskou dolinou do Prahy nechtěl. Bára a Lukáš se toho chopili parádně a krátce po třetí odpolední jsme společně jásali při průběhu cílem. Tým se startovním číslem 111 doběhl na krásném 1. místě druhé stovky. No nejsme my šikovní? :D
Díky organizátorům za dobře odvedenou práci, stálo to za to. Lukáši Hvězdo, tenhle závod měl dobrý zvuk (on ví:)
Kamarádi, je to tam! Příští rok na značkách a 1. stovka je naše!
Na vlastní kůži zažili: Lucka (kapitánka), Adélka, Verča, Bára, Lukáš, Starosta, Óbr, Strangi, Michal, Jirka, Petr, Vítek
Více fotek na fb: https://www.facebook.com/lazytrail/