Rychlebské hory mám opravdu rád. Jestli převažuje jeden důvod nad ostatními, pak je to jejich rozmanitost. Jako mnohé hory se pyšní klasickou hřebenovkou, ze které sem tam vybíhají boční rozsochy, ale četností dlouhých dolin a svážných cest, po kterých se můžete toulat celé dny jsou výjimečné. Pokud do nich zavítáte poprvé, nemůžete se ubránit zvláštním pocitům, které vyvolává nejspíše svérázná atmosféra tohoto hraničního pohoří. Čím je to dáno? Možná pohnutou historií mezi válkami, ale i za války. Ano, bylo běžné, že váleční zajatci končili své boje v zajateckých táborech, kterých bylo v této oblasti několik desítek. Zajatci byli nasazováni k nuceným pracím při opravách a budování cest, v lomech a v místních lesích. Zde jsou stopy jejich práce dodnes. Síť lesních cest je v Rychlebkách opravdu spletitá a nezřídkakdy narazíte na pozůstatky kamenných hrází lesních školek, které jsou na sucho vystavěny i ve stovkách metrů dlouhých valech. Aby mohli dělnící pracovat co nejvíce, museli v horách i nocovat. K tomuto účelu sloužily lesní chaty a tábory. Některé z nich jsou v Rychlebských horách dodnes. Při troše snahy a projevu dobré vůle můžete na některé z původních chat přenocovat. Zaměstnanci místní lesní správy jsou opravdu borci na svém místě!
Díky profilu lesních cest, které nabírají výšku pozvolna, zvládnou tůry i menší děti. Skoro bych řekl, že i s několikaměsíčním mrnětem na zádech a druhým za krkem to taky jde :) K čemu ale Rychlebky (promiňte mi to familiérní pojmenování) doslova vybízí, to je cykloturistika. Dolinami vedou pravidelně zpevněné cesty a kvalita svážných cest vedených podél hřebene je taky perfektní.
Výhodou tohoto pohoří je také všudypřítomná voda. Potůčky pramení snad pod každou větší skalou. Letošní rok nebyl na vodu ideální, ale i tak stojí za zmínku pohled na Nýznerovský vodopád, který i po velmi suchém létě potěší.
Jak už to někdy v horách chodí, když je celý rok hezky, je škaredě právě tehny, když se do nich vypravíte. Dostatek vody jsme tak poznali nejen v potocích ale i ze shora. S helsem, že není špatné počasí, ale špatně oblečení lidé, jsme se navlékli do nepromokavých oděvů a vyrazili na výlet. Jak jinak přežít 4 dny na horské chatě se dvěma caparty?
Z kopce to jede samo i těm nejmenším a do kopce je třeba zapojit alternativní ekologický pohon Otec1.
Každý den jsem se budil kolem páté hodiny ranní a vyhlížel jsem na nebi alespoň jednu hvězdičku. Vždycky jsem pak promoklý ulehal zpátky do spacáku a náladu si napravoval argumentem, že se aspoň pořádně vyspím. Měl jsem totiž v úmyslu ještě za tmy vyjet na hřeben mezi Kovadlinou a Smrkem a pořídit pár obrázků za slunce východu. Tři noci mlha, tři rána v dešti. Čtvrté ráno bylo chladnější a tráva pod nohama křupala námrazou. Konečně jasno.
Hurá, rychle na sebe nasoukat všechno co bylo předešlého večera pečlivě připraveno a vzhůru do sedla! Jak jsem nabíral výškové metry směrem k sedlu Peklo, pomalinku se rozednívalo. Toho rána jsem za sebou netáhl dítě, ale mlhu z údolí. Jakmile jsem vyšplhal na hřebínek, zahalil se do mračen a bylo jasné, že to nebude jen na chvíli. Ještě za tmy byla orientace v terénu poučná. Minul jsem odbočku před Kovadlinou a s pohasínající čelovkou a kolem na zádech jsem musel šplhat přímo k vrcholku. Naštěstí jsem ho trefil.
Za deštivého rozbřesku jsem naplno vychutnával hřebenovou pěšinku, stoupání a sjezdy, ale taky všudypřítomné bláto. Čemu se divím? Tři dny lilo. Výhodou takového počasí v horách je, že máte podobné pěšinky jenom pro sebe. Vím, zní to sobecky, ale s tím se vyrovnám :D Konec konců to může podstoupit kdokoli...
17.11. kolem půl osmé ráno oslavuji Den boje za svobodu na vrcholu Smrk (1127).
Kde nebylo bláto, tam byly louže. Na Smrku je jedna z mnoha rychlebských útulen a popravdě jsem se těšil, že tam vzbudím nějakého toho trempa a nabídnu hlt něčeho na zahřátí/probuzení..jak pro koho. Nikde nikdo, ale nedivím se.
Cestou dolů ze Smrku jsem si neuvěřitelně užil technické sjezdy po kamenitých stezkách, které střídaly husté lesní porosty a přejezdy potůčků. Ten na fotce níže si pamatuji z minulého jara jako celkem širokou říčku...
Na chatu jsem se vrátil na nit promočený, pořádně vymrzlý a s blátem až za ušima. Děti zrovna snídaly, takže jsem se rovnou přidal. Jak líp začít sváteční den?
Speciální díky patří chlapům z Lesní správy Javorník za ochotu k pronájmu chaty a za pomoc při vyproštění zapadlého auta. Hasičům Vápenná budu navždy zavázán. Jejich autojeřáb se ukázal být platnou výbavou!
Na vlastní kůži zažil: Vítek