Je úterý, dva dny jsem se skoro nepohnul. Bolí mě nohy... nevím, jak se vyhnout schodům, které na mě čekají cestou do práce….
Podobné myšlenky má asi většina přátel, se kterými jsme o víkendu zakusili dobrodružství jménem Biatec Race 2016.
Přesně před rokem jsme poznali kouzlo štafetového běhu z Valtic do Prahy. Tehdy ještě pod názvem Lidový běh. Pamatujete? Ze všech koutů republiky jsme už dlouho před závodem naháněli běžce nebo alespoň nadšence, kteří byli ochotni pořádně máknout a být součástí super party, která TO dokázala. Vznikl tým LazyTrail. Do té doby byl tento název spojen s výlety do přírody...na kole, pěšky, do hor, za nejbližší kopec. Od loňského podzimu jsme i LazyTrail, tým, který se výzev nebojí ;)
Loňský štafetový běh nás zastihl celkem připravené a ve formě, takže jsme si sáhli na celkové druhé místo. To ale není samozřejmostí! Letos jsme se poctivě připravovali, každý trénoval jak mohl a pomalu se blížil den D. Na co jsme malinko zapomněli, byly strasti spojené s organizací většího počtu lidí. Je to tak! Jakmile je v týmu více než jeden člověk, je zaděláno na malér. Tenhle onemocní, tenhle nemůže, támhleten jede na služební cestu... to už bych opakoval loňské strasti spojené s organizací. Letos, jsme to ale podcenili a konečnou podobu tým dostal až necelé dva týdny před závodem. ´Bylo nás 7 statečných, kteří absolvovali minulý ročník a zůstail v týmu i letos. Ostatní, buď prověření VltavaRunem nebo společnými známými, nastoupili rovnou na startovní čáru. Malinká komplikace..pravda. Chtěli jsme to posunout dál a na start nastoupit v jednotných týmových dresech. Jistě, se jménem na zádech. Díky dobrým vztahům a ochotě kamarádů z AtexSportswear jsme se dva dny před závodem do vysněných dresů oblékli!
Na start 345km dlouhého závodu jsme se postavili v 11:30. Překvapilo nás to, protože jsme minulý rok startovali v 8. Tak alespoň k něčemu ty lepší časy jsou, člověk se může vyspat ;) Každý se svým malým osobním cílem jsme vybíhali do prvních úseků. Někdo s nedostatkem červených krvinek (dárce krve), někdo s nedostatkem naběhaných kilometrů, jiný se žaludečními potížemi. Ale všichni spolu a všichni vyhecovaní!
Na prvních úsecích padaly osobáky!
Hlavně nepřepálit první úsek. To jsem si říkal ještě den před startem a v autě jsme o tom vášnivě debatovali. Chce to začít rozumně a pak klidně přidat ke konci, když zbydou síly. Jistě! První tři kilometry pod čtyři a tepovka někde nad úrovní drátů vysokého napětí, které vedly přes pole. Nebyl jsem sám, kdo to napálil. Ještě přede mnou se vybičovala kapitánka a na posledním kilometru ze sebe vyždímala snad úplně všechno. Zasloužený osobáček... Co s člověkem udělá parta týmových kolegů v dálce před sebou...navíc když vám někdo vyběhne naproti, tak přidáváte i když nechcete. I když není z čeho... Michal i s lehkým zraněním stehna letěl jako vítr a ostatní taky nezaháleli. Blížila se první velká předávka, kde jsme mohli chvíli odpočinout a dopřát si oběd. Vzpomněli jsme si, že jsme se tu minulý rok koupali v jendom starém náhonu. Parádní regenerace...veselá...
Se setměním jsme dokončovali poslední úsek první třetiny. Jirkovi, který byl v týmu nováčkem, tuhle zkušenost nezávidím. Cestou ho několikrát zastavily žaludeční potíže, ale nakonec svůj úsek zdolal. Dobře Jirko!
V noci to jde rychleji!
Jakub vyběhl na první noční úsek a mohl se přesvědčit, že to po tmě a na druhém úseku jde opravdu rychleji než ve dne na prvním. Nevím čím to je, ale rozdíl je měřitelný. I když jsme běželi těžší kopcovité úseky, časy byly srovnatelné s těmi z denních rovinek. Noční úseky jsou fajn. Je to nová zkušenost, kterou vám může okořenit blikající světélko v dálce před vámi.. .funguje jako magnet a nechápete, kde se to ve vás bere, když se k němu přibližujete. Je to jako když před sebou má chrt zajíce...
Těšili jsme se do spacáků.. Po půlnoci jsme předali zpátky kolegům z druhého vozu a namířili si to do Tábora, kde jsme se rychle osprchovali a zalezli do spacáků. Dvě hodiny ráje... špunty do uší, jinak se v tělocvičně plné neustále přicházejících a odcházejících závodníků spát nedá.
Jsme -1
Běžci druhého vozu dokončovali svoje noční úseky a Pepa, který má ze všech nejdelší nohy, vyfasoval jeden bonusový. Jirka se totiž z večerní nevolnosti nevzpamatoval a odstoupil ze závodu. I tak Jirko díky za práci odvedenou na 1. úseku! Pepa dokulhával svůj úsek do Tábora a moc rád předal Jakubovi, který vyběhl do ranní mlhy. Vběhli jsme do poslední třetiny.
Jestli o druhém úseku platí, že jde rychleji než první, pak k tomu třetímu lze jen těžko hledat dostatek slušných výrazů. Nohy už tuhnou, spánek chybí, únava stoupá. Tepovka ne a ne šplhat nahoru a cíl ještě daleko. Jeden po druhém jsme si ukusovali ze svých posledních kilometrů a každý je prožíval jinak. Někdo trhal asfalt v Prčicích, jiný sbíral křeče, které nechávali ostatní u cesty. Někomu se cestou zjevovali divocí koně a jako fata morgána prchali cestou kupředu...to jsou ty třetí úseky...
Poslední velká předávka, 13 minut na bednu
Vbíhali jsme do svých třetích úseků a dva z nás tušili, že nebudou poslední. Zbývalo rozdělit dva úseky po Jirkovi a dlužno dodat, že byly na morál. Nakonec to šlo... Když je dostatek motivace, nejeden unavený závodník v sobě najde síly, o kterých si myslel, že je vůbec nemá!
Ještě na poslední velké předávce jsme doufali v takzvanou bednu. Na třetí místo nám chybělo 13 minut, ale taky dost sil. Všichni jsme na trati nechali maximum a konečné 6. místo je pro nás skoro tak cenné jako úžasná atmosféra, která nás celým závodem provázela.
Přátelé, kamarádi, příští rok vám ty medaile určitě přivezeme ;)
Organizátorům patří dík za dobrou práci a týmu za super výkony a spoustu legrace!
Na vlastní kůži zažili: Lucka, Adélka, Verča, Jaňula, Michal, Jakub, Jirka, Petr, Pepa, Karel, Jirka, Vítek