Zaklapnout víko notebooku a vyrazit k nejbližší pěšince na kraji lesa je jedním slovem pohoda. Člověk přijde na jiné myšlenky a pokud zrovna neběží nebo nejede na kole, jen tak se projde. Získá pocit svobody a volnost v myšlenkách a to není málo. Naprosto jiná situace nastane, pokud jde o závod. Volnost myšlenek nebo čistá hlava nemají v předstartovní atmosféře místo. Ještě intenzivnější je předstartovní stres tehdy, pokud se člověk svým výkonem někomu zodpovídá. Komu? Týmu nadšených spolubojovníků, kteří se rozhodli vypustit víkend na rybách, u vody, s rodinou nebo kdekoli jinde a obout běžecké boty. A přesně to se stalo!
Kdo se někdy pokoušel domluvit s více lidmi, jistě mi dá za pravdu, že pokud má mít skupina více než dva členy, je zaděláno na problém. Ta naše jich měla mít rovných dvanáct. Přesně tolik jich totiž bylo třeba pro zdolání výzvy jménem Lidový Běh. Jak už název napovídá, bylo třeba běžců. Domníval jsem se, že jich mám ve svém okolí spousty, ale jakmile padlo přesné datum závodu, narazil jsem na první překážky. Ten nemohl, tomu se nechtělo, támhleten zase tyhlety akce nevyhledává. Upřímně obdivuji ostatní, kteří svou agitací zabodovali. Bylo nás 12!
Přesně tolik nás mělo běžet 335km dlouhý štafetový běh z Valtic do Prahy. Pár koordinačních telefonátů, schůzek, konverzací po messengerech a mohli jsme vyrazit. Budík na 4:30 a vzhůru za dobrodružstvím.
Na start se ve Valticích, odkud závod startoval, postavil Honza, kterému odhodlání přímo stříkalo z uší a vypadalo to, že na další checkpoint snad ani nestihneme přijet včas. Naštěstí jsme to stihli, a tak mohl předat Lucce, která vyběhla na svůj úsek v čele závodu. Potom už jen vím, že slunce stoupalo vzhůru a pak zase klesalo dolů... 1. den závodu byl jeden velký zážitek.
Předávku za předávkou jsme ukrajovali v takovém tempu, o kterém se mě ještě před několika týdny ani nesnilo. Ostatní, zdatní běžci, se systematicky připravovali na své úseky a následně regenerovali vyváženou stravou a doplňováním tekutin. Chvílemi jsem se sám sebe ptal „do čeho jsem se to namočil?“.
To už se stmívalo a čekaly nás druhé úseky. Ze Slavonic do Starého města pod Landštejnem už Michal běžel za tmy. Málem jsem se nestihl převléct a už dobíhal na předávku. Na noční úsek do Nové Bystřice jsem se těšil nejvíc. Trasu dobře znám, a tak jsem přesně věděl co mě čeká. První půlku stále do kopce a pak hurá dolů. Zkusil jsem nasadit o něco rychleji, než jak jsem původně chtěl a kupodivu to šlo až k další předávce stupňovat. Tam ale nikdo... Týmoví kolegové mě čekali až za chvíli, takže ještě postávali opodál a klábosili. Tomáš, který přebíral štafretu, vybíhal s rozvázanýma botama a vlajícími rukávy. I takové okamžiky však dovedou pobavit. Až jsem vstal ze země, vydali jsme se vyzvednout Tomáše na další kontrolu, a pak hurá do Tábora, kde bylo možno nocovat.
Teplá sprcha a žíněnka tělocvičny jsou někdy vším co si člověk dovede přát. Před náma byly možná tři hodiny spánku, než měl doběhnout Honza a my zase museli na trať. Zkusili jste někdy usnout uprostřed závodu, když ještě k tomu zjistíte, že jste průběžně první? Za půl druhé hodiny nás budil kolega, který už byl připraven vyrazit, slovy „máme možná deset minut, už běží.“. Bylo kolem čtvrté hodiny ranní a čekal nás další dlouhý den. V pořadí druhý závodní. Honza vystřídal Honzu a vozidlo s pořadovým číslem 1 vyrazilo na další checkpoint. Tam jsme zjistili, že nás z průběžného prvního místa sestřelili rychlíci z týmu „Aj MY sme BEH:)“. Inu, je to boj. Lucka už vyrážela se svítáním a nebýt to závod, užila by si romantické výhledy za slunce východu. Na další předávce jsme opět potkali obytný vůz supportující aktuálně nejrychlejší tým. Měli opravdu pohodu. V našem týmu však o pohodu rozhodně nouze nebyla. Běželi jsme své třetí, poslední úseky, a měli jsme slušný náskok na třetí RUN4FUN. Lucka předala Adéle, která slíbila, že v Prčících vytrhá asfalt. Málem se to povedlo. Běžela úžasně a Michalovi předávala mnohem dřív než čekal. Ten pak v tempu pokračoval a vydal ze sebe opravdu všechno.
O tom, že poslední úsek nebude žádný med, jsem byl přesvědčen. Realita mě i tak zaskočila. Do mírného kopečka, pak tři, čtyři kilometry z kopce a potom to přišlo. Táhlé stoupání loukou mě donutilo na chvíli zvolnit. Z dálky jsem na horizontu slyšel, jak mě Honza povzbuzuje. To mě naštěstí nakoplo k finiši, a tak se nakonec za svůj třetí úsek tolik nestydím. Cenné zkušenosti! Předal jsem Tomášovi a ten se vydal na poslední úsek našeho vozu. Takzvaná velká předávka se nesla v poklidné atmosféře. Kluci z vozu č. 2 (a určitě se to nepočítá podle výkonu) měli výsledek ve svých nohou. My ostatní jsme se přesunuli do prostoru cíle, kde jsme zaslouženě odpočívali a nervózně vyčkávali. Kde se vzal, tu se vzal, byl v cíli tým „Aj MY sme BEH :)“ v neuvěřitelném čase 26hodin a 9minut. Čekání pokračovalo. Od druhého vozu jsme měli informace z předávek, ale i tak jsme trnuli. Info z poslední předávky dorazilo a za ním i kolegové s vozem č.2. Honza Strangmuller, který byl v našem týmu jistě nejzkušenější, vyrazil do posledního úseku a v neuvěřitelném tempu dorazil do cíle. My ostatní jsme chtěli cílovou rovinku běžet s ním, ale nebylo to snadné :)
Zbývalo počkat na týmy, které díky postupnému startu mohly promluvit do pořadí vítězů. Nervozita tak ještě chvíli pokračovala.
Do Prahy jsme z Valtic doběhli za 28hodin 54minut. Na druhém místě, unavení, nevyspaní a nevýslovně šťastní. Za 25minut po nás uzavřel stupně vítězů tým RUN4FUN. Respekt před všemi, kteří se vydali na trať a dorazili do cíle!
Cesta domů byla sice dlouhá, ale utekla jako nic. Nečekal bych, jak obtížně se mi bude usínat večer po vydařeném závodě. Hlava opravdu vyčištěná nebyla a očekávat volnost myšlenek také nelze.
Díky organizátorům za nevšední závod a celému týmu díky za nasazení a fantastickou atmosféru, ze které budu ještě dlouho čerpat. Potkal jsem nové přátele...
oficiální web akce: https://www.lidovybeh.cz/
na vlastní kůži zažil: Vítek